V době své nemoci nemám nic moc na práci a proto si krátím chvíle sledováním nejrůznějších kriminálek na notebooku v pelechu. K takovéto kratochvíli jsme si vybrala CSI (Las Vegas) a Bones. Tyto kriminálky mě nemálo baví, chcete vědět proč?
Á.. what the hell, stějně vám to povím.
Nejsem žádný počítačový expert ani programátorský mág, ale sama sobě aktivně fandím, že si s počítači docela rozumím a určitě s nimi po uživatelské stránce umím daleko lépe než běžná 21letá absolventka obchodní akademie, proto mě často k smrti rozesmějí počítače a počítačoví experti právě v těchto kriminálkách.
Uvedu dva případy nejošklivějších prohřešků, každý z jednoho z výše uvedených:
Takové CSI si aktivně libuje v takzvaném Samovolném násobiči pixelů. Jak taková věc funguje? Vezmete videozáznam (fotografii) z bezpečnostní kamery o velikosti asi 150 x 150 pixelů, kde sledujete pohřešovaného. Pohřešovaný vypadá jako rozmazaná černá šmouha pohybující se mezi jinými černými šmouhami. Zachmuřený vyšetřovatel poklepe na rameno sexy parťákovi, který se před chvílí změnil na odborníka přes videa. "Derreku/Jacku/Františku, mohl bys mi prosím přiblížit jeho obličej?", "jasně, použiju tadyto udělátko co udělá něco a zazoomuju to". Průměrný divák, který ani není schopný rozpoznat, na kterém konci černé šmouhy je umístěna hlava pohřešovaného je pak svědkem zázraku, známeho jako použití Samovolného násobiče pixelů. Z 3x3 Px velkého výřezu obličeje totiž použitím tří libovolných kláves na klávesnici dostaneme perfektní ostrou podobiznu daného člověka. Podobný postup jde aplikovat třeba na odraz obličeje na prosklené výloze nebo klidně na lžíci, kterou daná osoba drží v ruce.
Bones na si na druhou stranu jsou vědomi faktu, že Samovolný násobič pixelů ještě nebyl vynalezen a proto si našli jiný způsob, jak prasit vědu a informační technologie. Tady jsem velmi vysazená na jednu z hlavních hrdinek. Jedná se o brilantní a velmi nadanou počítačovou grafičku, pokročilou programátorku a neuvěřitelně sexy brunetu. Slečna s kdovíjakým vzděláním ve své minulé práci podle svých slov kreslila nahaté lidi, přesto si je schopná na koleni, během tří dnů, vyrobit programy, které jsou na základě uvedené tělesné hmotnosti schopny rozpoznat který člověk na dlooouhém videu z bezpečnostní kamery plném lidí je pohřešovaný chlapec. Jak jsem řekla, slečna je geniální. Zároveň vytvořila program (nevím za kolik dnů), který z lebky dokáže vygenerovat původní podobu člověka. Dobře ona. Všechny simulace samozřejmě nepromítá na obrazovce počítače, ale do světelného kuželu, aby vytvořila 3D simulace, na kterých sice nejsou vidět žádné detaily ale zato je obraz horší. A taky to vypadá cool. Ve výsledku to vypadá takhle:
Chytrá sexy doktorka: "Myslím, že ho praštili tímhle kladivem, které jsem před chvílí objevila, mohla bys to prosím nasimulovat?"
Sexy geniální grafička a programátorka: "Jasně" podívá se na kladivo, zmáčkne osm libovolných kláves (monitor nevidno) a ve světelném kuželu se objeví přesně to kladivo co drží v ruce Chytrá sexy doktorka, se všemi oděrkami a ostatním, které nasimuluje dopad na lebku pod předem vytyčeným úhlem (osobně nechápu proč to musí vidět před sebou nasimulované, když to stejně pak jdou ozkoušet na mrtvole).
Nejlepší je ovšem ale závěr, kdy někdo požádá Sexy geniální grafičku a programátorku, aby mu zvětšila fotku z security kamery. Ta mu (správně) řekne, že čím méně pixelů má původní obraz, tím méně kvalitní bude výřez, následně se jí celá její skupina kolegů od srdce chechtá, že je to jako geek, že ví takovýhle věci. Protože vytvářet programy dneska umí kde kdo, ale vědět co znamená pixel, hahaha.
Čímž nechci říct že se mi seriály nelíbí, akorát si jdu jeden díl pustit ;) ale o tohle jsem se nedokázala nepodělit.
středa, 7. října 2009
čtvrtek, 21. května 2009
Co jsem se naučila o MMORPG
Ze začátku předesílám, že tohle povětšinou není můj výtvor, neb je to překlad (velmi volný, jestli se mi v něm někdo bude pitvat, budu hodně zlá) z tohoto blogu: http://gameprodigy.blogspot.com/ Abych vysvětlila situaci - mám kamaráda, je to Rumun a už nějakou dobu mě mučí tím, že jeho spolubydlící si pořídil koťátko a on mi nechce ukázat fotku. No a včera mi poslal odkaz na jeho blog (viz výše), kde jsem kromě fotky kotěte objevila i tenhle článek a rozhodla se s ním všechny obšťastnit.
Co jsem se naučila o MMORPG:
- Ať už je Váš životní cíl jakýkoliv, tak jako tak skončíte vždy dobrodruhem.
- Periférie Vašeho rodiště jsou vždy pokryta spoustou malých zvířátek, která Vám ráda poslouží jako boxovací pytel.
- Z kouzlení je žízeň.
- Konzumace normálního jídla vyléčí i to nejhůře vypadající zranění.
- Práce některých lidí spočívá v postávaní a čekání na někoho, kdo jim přinese věci. (taky bych se asi stala dobrodruhem, kdybych měla na výběr mezi tím a tímhle)
- Nehledě na to, kolik lidí mu řekne kde jsou, ubohý farmář nikdy nenajde jeho ztracené děti.
- Lidé jsou schopní zaplatit ohromné množství peněz za doručení dopisu svému strýci, který žije 10 minut od nich.
- Cokoliv zabiješ brzy zmizí a zase se objeví o pár minut později, živé a nepamatující si zhola nic.
- Zvířata budou zvracet zlato když je zabiješ. To je vlastně i způsob, jak je zlato vyráběno, přesto nikde nevidno žádnou továrnu na mince.
- Tvůj charakter nemá problém přežít neurčitě dlouho bez jídla, vody, spánku nebo osobní hygieny.
- Brnění zakrývá 90 % mužského těla ale jen 20 % ženského těla. Což nic nemění na faktu, že v obou případech váží naprosto stejně a nabízí totožnou obranu.
- Kroužkové bikiny jen ten nejsilnější a nejlepší obranu nabízející kus zbroje.
- Když jste velmi silná starověká bytost a chystá se Vás napadnout banda útočníků, nejlogičtější bude zabít toho týpka, co Vás nejvíc sere s tím, že mimojiné budete náhodně vrhat oheň po ostatních. Shodou okolností, ten kdo Vás štve nejvíc je také ten, kdo má nejtěžší brnění a nosí štít.
- Obrnění a oštítění válečníci obvykle nasírají nejsilnější bytosti mnohem víc, než kouzla hromadného ničení vrhaná do jejich tváří.
- Sebevíc budete zranění, nikdy neucítíte bolest nebo slabost. Někdy naopak budete sílit.
- Nikdo nikdy nepoužívá hole jako pomůcku při chůzi nebo aby s nimi někoho zmlátil, namísto toho hole obvykle zvyšují sílu vašich kouzel.
- Bez ohledu na to jak velký jsi, NIKDY tě ani nenapadne zašlápnout nebo rozmačkat útočníka, který se tě pokouší zabít, namísto toho se ho budeš snažit praštit první zbraní co najdeš.
- Silná a mocná stvoření vždycky uchovávají silné a mocné předměty, přestože pro ně nemají žádné využití.
- Když tě budou honit potvory dostatečně dlouho, tak se po čase unaví (ty však nikoliv) a prostě na tebe zapomenou. Také nejsou schopné slyšet nebo vidět cokoliv co se odehrává víc jak dvacet metrů od nich.
- Dostatečně velký meč může někdy udělat víc škody než obrovské vybuchující ohnivé koule.
- Nehledě na to jakou sračku a zbytečnost zvedneš ze země, někdo to určitě koupí.
- Jestliže zabiješ dostatečné množství potvor a uděláš dostatečné množství dovážek (jedno čeho), budeš obklopen zářivým světlem a porosteš v síle.
- Je jedno kolikrát zemřeš, nikdy to není permanentní.
- Nehledě na to, kolikrát že mrcha zabije, vždycky se můžeš vrátit a zkusit to znovu.
- Všichni trpaslíci jsou Skoti, rádi chlastají a žijí v zasněžených nebo podzemních (ideálně obojí) oblastech
- Neexistuje nic takového jako tlustí lidé.
- Ačkoliv se všechny rasy rodí, je jen velmi málo míšenců, leda že by byli mocní, významní a úžasní.
- Trollové jsou Jamajčané, nebo zlí a/či tupí.
- Velcí a silní bojovníci kteří zabíjí profesionálně draky taky sem tam sbírají roztomilé chlupaté věci.
- Číňané jsou zlý národ tvořený pouze farmery.
Co jsem se naučila o MMORPG:
- Ať už je Váš životní cíl jakýkoliv, tak jako tak skončíte vždy dobrodruhem.
- Periférie Vašeho rodiště jsou vždy pokryta spoustou malých zvířátek, která Vám ráda poslouží jako boxovací pytel.
- Z kouzlení je žízeň.
- Konzumace normálního jídla vyléčí i to nejhůře vypadající zranění.
- Práce některých lidí spočívá v postávaní a čekání na někoho, kdo jim přinese věci. (taky bych se asi stala dobrodruhem, kdybych měla na výběr mezi tím a tímhle)
- Nehledě na to, kolik lidí mu řekne kde jsou, ubohý farmář nikdy nenajde jeho ztracené děti.
- Lidé jsou schopní zaplatit ohromné množství peněz za doručení dopisu svému strýci, který žije 10 minut od nich.
- Cokoliv zabiješ brzy zmizí a zase se objeví o pár minut později, živé a nepamatující si zhola nic.
- Zvířata budou zvracet zlato když je zabiješ. To je vlastně i způsob, jak je zlato vyráběno, přesto nikde nevidno žádnou továrnu na mince.
- Tvůj charakter nemá problém přežít neurčitě dlouho bez jídla, vody, spánku nebo osobní hygieny.
- Brnění zakrývá 90 % mužského těla ale jen 20 % ženského těla. Což nic nemění na faktu, že v obou případech váží naprosto stejně a nabízí totožnou obranu.
- Kroužkové bikiny jen ten nejsilnější a nejlepší obranu nabízející kus zbroje.
- Když jste velmi silná starověká bytost a chystá se Vás napadnout banda útočníků, nejlogičtější bude zabít toho týpka, co Vás nejvíc sere s tím, že mimojiné budete náhodně vrhat oheň po ostatních. Shodou okolností, ten kdo Vás štve nejvíc je také ten, kdo má nejtěžší brnění a nosí štít.
- Obrnění a oštítění válečníci obvykle nasírají nejsilnější bytosti mnohem víc, než kouzla hromadného ničení vrhaná do jejich tváří.
- Sebevíc budete zranění, nikdy neucítíte bolest nebo slabost. Někdy naopak budete sílit.
- Nikdo nikdy nepoužívá hole jako pomůcku při chůzi nebo aby s nimi někoho zmlátil, namísto toho hole obvykle zvyšují sílu vašich kouzel.
- Bez ohledu na to jak velký jsi, NIKDY tě ani nenapadne zašlápnout nebo rozmačkat útočníka, který se tě pokouší zabít, namísto toho se ho budeš snažit praštit první zbraní co najdeš.
- Silná a mocná stvoření vždycky uchovávají silné a mocné předměty, přestože pro ně nemají žádné využití.
- Když tě budou honit potvory dostatečně dlouho, tak se po čase unaví (ty však nikoliv) a prostě na tebe zapomenou. Také nejsou schopné slyšet nebo vidět cokoliv co se odehrává víc jak dvacet metrů od nich.
- Dostatečně velký meč může někdy udělat víc škody než obrovské vybuchující ohnivé koule.
- Nehledě na to jakou sračku a zbytečnost zvedneš ze země, někdo to určitě koupí.
- Jestliže zabiješ dostatečné množství potvor a uděláš dostatečné množství dovážek (jedno čeho), budeš obklopen zářivým světlem a porosteš v síle.
- Je jedno kolikrát zemřeš, nikdy to není permanentní.
- Nehledě na to, kolikrát že mrcha zabije, vždycky se můžeš vrátit a zkusit to znovu.
- Všichni trpaslíci jsou Skoti, rádi chlastají a žijí v zasněžených nebo podzemních (ideálně obojí) oblastech
- Neexistuje nic takového jako tlustí lidé.
- Ačkoliv se všechny rasy rodí, je jen velmi málo míšenců, leda že by byli mocní, významní a úžasní.
- Trollové jsou Jamajčané, nebo zlí a/či tupí.
- Velcí a silní bojovníci kteří zabíjí profesionálně draky taky sem tam sbírají roztomilé chlupaté věci.
- Číňané jsou zlý národ tvořený pouze farmery.
středa, 20. května 2009
Hory #1
Hory. Hory. Hory. Hory. Hory… říká se, že pokud si nějaké slovo opakujete dostatečně často pořád dokola a dokola, brzy ztratí význam. Tohle ne. Hele: Hory. Hory. Hory. Hory. Hory.
Ne, nic. Pořád pociťuji tu směsici opovržení a nadšeného šimrání v žaludku.
Opovržení zejména proto, že hory jsou místem plánovaných, fyzicky náročných aktivit, prováděných za pomoci náhodně vybraných kusů dřeva a plastů, opracovaných tak, aby zajišťovaly pokud možno co nejmenší možnou řiditelnost daným ubožákem, který dospěje k rozhodnutí, že by to měl teda prubnout. (za tuhle větu by mě mimochodem pan profesor Mgr. Michal Nejedlo, jenž měl tu smůlu být mým češtinářem po celé čtyři roky mého středoškolského studia, s prominutím zabil. <- a za tuhle taky.)
Nadšené šimrání je pro změnu způsobeno vědomím, že ne vždycky se jede na hory v zimě. A když se tam nejede v zimě, tak nás všechny jistě čeká spousta zábavy. A proto nemůžu říct, že bych byla s horami nějaký extra kamarád, ale taky je neumisťuji na svůj Black list, jelikož a protože si to za ta zbývající tři roční období bohatě vynahradí zimní utrpení.
Proč to ale píšu. S „mými“ horami je spojeno několikero zážitků, které ani nemusí být tak zajímavé pro neúčastníky, leč já se je pokusím reprodukovat vám, jelikož vás (tím myslím ty tři lidi, kteří to tady čtou pravidelně) to jistě nesmírně zajímá. Abych je ozvláštnila, nebudu využívat vypravování pouze v první osobě, a proto si budete moci užít vynikající češtinářský zážitek a to alespoň do chvíle, než sem dorazí někdo, kdo češtině alespoň trochu rozumí. Potom si budete moci užít pouze zážitek.
Příběh první! Děs a hrůza kousek doprava za sjezdovkou, ne tak daleko od vesnice, ale ne ani tak moc blízko.
- Připravte se na hororové vypravování o pochmurném dni, kdy ve vzduchu visel opar úzkosti a ptáci létali neobvykle nízko.
Sledujeme poklidné stanoviště nic netušících závodních běžkařů, připravujících se na svůj… no závod. Když tu se z nenadání, odnikud a zároveň jakoby odevšud ozývá děsivý nervy drásající řev, kdy krev tuhle v žilách a neobvykle nízko létající ptáci zmateně naráží do kamenů. Běžkaři otáčí své hlavy za zvukem a z jejich tváří se vytrácí všechna ta krev, která tam byla krutým mrazem vehnána. Zorničky se rozšiřují, zuby drkotají a těla se třesou. Děti začínají plakat a psi se už dávno utrhli, utíkají do hor, jelikož zvířata cítí blížící se nebezpečí na míle daleko. Hirošima hadr. A v tento napjatý moment mezi závodníky vjíždí nekorigovatelná godzilla na běžkách, navlečená do oteplovacího oblečení a za ní běží dva mladí pánové, snažící se usměrnit rychlost a směr její jízdy. Godzilla zběsile mává hůlkami a dožaduje se zabrždění. Lidé se rozutíkají do stran, a proto není nikdo zraněn. Godzilla v plné rychlosti bourá do organizačního stanu, padá k zemi s obličejem zabořeným do celty. Je poražena. Bílý živel zvítězil. Sebeúcta stejně jako všechno ostatní na horách na bodu mrazu. Ne, nekřičte děti, ona se vás bojí víc než vy jí. Vždyť stála na běžkách poprvé.
Příběh druhý! Zapadení.
- Tragikomický příběh podle skutečných událostí poukazující na humorné aspekty ne až tak humorných události v odlehlých částech postkomunistických Čech rozervaných krutou zimou. Na modernost písemného projevu poukazuje hovorový jazyk a velké množství závorek.
Ač nejsem velkým příznivcem (žádným příznivcem) lyžování, hory jsou místo poměrně sympatické a proto jsme se tam rozjeli. My, znamená já, můj přítel (Lukáš), naši přátelé (Terka, Honza), Honzy sestra (Martina) a jejich rodiče (rodiče). Jelikož Honza si udělal nedávno řidičák a při té příležitosti zakoupil i automobil (nebo něco jemu poměrně podobné) rozhodli jsme se jet dvěma vozy (do jednoho bychom se stejnak nevešli). Rozdělení osazení bylo Radek (otec), Martina, já a Lukáš a fretka (Barča) v jednom, říkejme mu automobil A, Honza, Hanka (matka), Terka a mega-pes (Caty) v druhém, říkejme mu automobil B. (Jistě se ptáte, proč zrovna Honzův automobil je označen jako B a automobil ve kterém jsme cestovali my je označen jako automobil A. Můžu vás ujistit, že toto označení naprosto není náhodné! Honzovo auto je stará šunka s malými závadami úplně všude, takové auto si nezaslouží být A.)
Cesta probíhala klidně, jak jen s patnáctiletou Martinou v autě klidná může být, fretka vesele smrděla a my jsme se buď bavili, nebo jsme spali. Všichni kromě Radka (otec), ten nespal (doufám). Ten řídil.
Abych vám objasnila situaci, musíme si nejdřív ujasnit několik pojmů:
*Chata - od chaty, kam jsme plánovali dorazit, se dá v zimě zaparkovat buď daleko, nebo ještě dál.
**Sníh - je bílá kluzká břečka, po které se špatně jede.
***Řetězy - je protiskluzová mechanicky nasazovaná věc na kola, kterou jsme neměli.
****Martina - je provokatér a celou cestu se Radka (otec) ptala, jestli by nebylo lepší nasadit si řetězy (viz Řetězy)
Dorazili jsme do města, ve kterém se nachází *Chata. Nadšeni myšlenkou zaparkovat jsme zjistili, že parkování na obvyklých parkovacích stanovištích je buď zabrané, nebo obsazené, což ani jedno neodpovídalo našim představám. Radek, nedbajíc hysterických výkřiků ****Martiny se vydal vyjet velmi strmý **Zasněžený kopec, aby zaparkovat blíž k *Chatě, nedbaje na fakt, že naše auto neobsahuje ***Řetězy.
Úspěšně jsme se dostali asi do poloviny, když tu se karta obrátila. Místo, aby vozidlo stoupalo směrem vzhůru, rozhodlo se k nápadu bezesporu rebelantskému – že pojede dolů. Jindy bych proti takovému sletu událostí nic nenamítala, zejména když jedem z kopce tak dokonce vítám, když auto jede dolů, ale v tuto chvíli nám to nepřišlo jako příjemné zpestření odpoledne. Martina křičela a fretka strachy smrděla ještě víc. Radek (otec) řval na Martinu, ať přestane křičet a fretka stále smrděla. Inu, zastavili jsme. O hroudu sněhu, do které se zabořil celý zadek auta. Od této chvíle se historka stává nudnou, jelikož všechny zbytečné úvodní části byly vyčerpány a proto to shrnu. Čtvrt hodinky jsme to auto zkoušeli vyhrabat, pak přijeli ňácí pánové v jiném autě a pokračovali s námi další půl hodinku, nakonec ho vytlačili kus vejš, ono sjelo zpáty do tý hroudy, trochu mi přejelo nohu, ale pak se nám to povedlo. Jo jestli se ptáte, tak jo, fretka pořád smrděla. Povedená taškařice, že?
Pro všechny tři nadšené příznivce mého blogu:
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!
Ne, nic. Pořád pociťuji tu směsici opovržení a nadšeného šimrání v žaludku.
Opovržení zejména proto, že hory jsou místem plánovaných, fyzicky náročných aktivit, prováděných za pomoci náhodně vybraných kusů dřeva a plastů, opracovaných tak, aby zajišťovaly pokud možno co nejmenší možnou řiditelnost daným ubožákem, který dospěje k rozhodnutí, že by to měl teda prubnout. (za tuhle větu by mě mimochodem pan profesor Mgr. Michal Nejedlo, jenž měl tu smůlu být mým češtinářem po celé čtyři roky mého středoškolského studia, s prominutím zabil. <- a za tuhle taky.)
Nadšené šimrání je pro změnu způsobeno vědomím, že ne vždycky se jede na hory v zimě. A když se tam nejede v zimě, tak nás všechny jistě čeká spousta zábavy. A proto nemůžu říct, že bych byla s horami nějaký extra kamarád, ale taky je neumisťuji na svůj Black list, jelikož a protože si to za ta zbývající tři roční období bohatě vynahradí zimní utrpení.
Proč to ale píšu. S „mými“ horami je spojeno několikero zážitků, které ani nemusí být tak zajímavé pro neúčastníky, leč já se je pokusím reprodukovat vám, jelikož vás (tím myslím ty tři lidi, kteří to tady čtou pravidelně) to jistě nesmírně zajímá. Abych je ozvláštnila, nebudu využívat vypravování pouze v první osobě, a proto si budete moci užít vynikající češtinářský zážitek a to alespoň do chvíle, než sem dorazí někdo, kdo češtině alespoň trochu rozumí. Potom si budete moci užít pouze zážitek.
Příběh první! Děs a hrůza kousek doprava za sjezdovkou, ne tak daleko od vesnice, ale ne ani tak moc blízko.
- Připravte se na hororové vypravování o pochmurném dni, kdy ve vzduchu visel opar úzkosti a ptáci létali neobvykle nízko.
Sledujeme poklidné stanoviště nic netušících závodních běžkařů, připravujících se na svůj… no závod. Když tu se z nenadání, odnikud a zároveň jakoby odevšud ozývá děsivý nervy drásající řev, kdy krev tuhle v žilách a neobvykle nízko létající ptáci zmateně naráží do kamenů. Běžkaři otáčí své hlavy za zvukem a z jejich tváří se vytrácí všechna ta krev, která tam byla krutým mrazem vehnána. Zorničky se rozšiřují, zuby drkotají a těla se třesou. Děti začínají plakat a psi se už dávno utrhli, utíkají do hor, jelikož zvířata cítí blížící se nebezpečí na míle daleko. Hirošima hadr. A v tento napjatý moment mezi závodníky vjíždí nekorigovatelná godzilla na běžkách, navlečená do oteplovacího oblečení a za ní běží dva mladí pánové, snažící se usměrnit rychlost a směr její jízdy. Godzilla zběsile mává hůlkami a dožaduje se zabrždění. Lidé se rozutíkají do stran, a proto není nikdo zraněn. Godzilla v plné rychlosti bourá do organizačního stanu, padá k zemi s obličejem zabořeným do celty. Je poražena. Bílý živel zvítězil. Sebeúcta stejně jako všechno ostatní na horách na bodu mrazu. Ne, nekřičte děti, ona se vás bojí víc než vy jí. Vždyť stála na běžkách poprvé.
Příběh druhý! Zapadení.
- Tragikomický příběh podle skutečných událostí poukazující na humorné aspekty ne až tak humorných události v odlehlých částech postkomunistických Čech rozervaných krutou zimou. Na modernost písemného projevu poukazuje hovorový jazyk a velké množství závorek.
Ač nejsem velkým příznivcem (žádným příznivcem) lyžování, hory jsou místo poměrně sympatické a proto jsme se tam rozjeli. My, znamená já, můj přítel (Lukáš), naši přátelé (Terka, Honza), Honzy sestra (Martina) a jejich rodiče (rodiče). Jelikož Honza si udělal nedávno řidičák a při té příležitosti zakoupil i automobil (nebo něco jemu poměrně podobné) rozhodli jsme se jet dvěma vozy (do jednoho bychom se stejnak nevešli). Rozdělení osazení bylo Radek (otec), Martina, já a Lukáš a fretka (Barča) v jednom, říkejme mu automobil A, Honza, Hanka (matka), Terka a mega-pes (Caty) v druhém, říkejme mu automobil B. (Jistě se ptáte, proč zrovna Honzův automobil je označen jako B a automobil ve kterém jsme cestovali my je označen jako automobil A. Můžu vás ujistit, že toto označení naprosto není náhodné! Honzovo auto je stará šunka s malými závadami úplně všude, takové auto si nezaslouží být A.)
Cesta probíhala klidně, jak jen s patnáctiletou Martinou v autě klidná může být, fretka vesele smrděla a my jsme se buď bavili, nebo jsme spali. Všichni kromě Radka (otec), ten nespal (doufám). Ten řídil.
Abych vám objasnila situaci, musíme si nejdřív ujasnit několik pojmů:
*Chata - od chaty, kam jsme plánovali dorazit, se dá v zimě zaparkovat buď daleko, nebo ještě dál.
**Sníh - je bílá kluzká břečka, po které se špatně jede.
***Řetězy - je protiskluzová mechanicky nasazovaná věc na kola, kterou jsme neměli.
****Martina - je provokatér a celou cestu se Radka (otec) ptala, jestli by nebylo lepší nasadit si řetězy (viz Řetězy)
Dorazili jsme do města, ve kterém se nachází *Chata. Nadšeni myšlenkou zaparkovat jsme zjistili, že parkování na obvyklých parkovacích stanovištích je buď zabrané, nebo obsazené, což ani jedno neodpovídalo našim představám. Radek, nedbajíc hysterických výkřiků ****Martiny se vydal vyjet velmi strmý **Zasněžený kopec, aby zaparkovat blíž k *Chatě, nedbaje na fakt, že naše auto neobsahuje ***Řetězy.
Úspěšně jsme se dostali asi do poloviny, když tu se karta obrátila. Místo, aby vozidlo stoupalo směrem vzhůru, rozhodlo se k nápadu bezesporu rebelantskému – že pojede dolů. Jindy bych proti takovému sletu událostí nic nenamítala, zejména když jedem z kopce tak dokonce vítám, když auto jede dolů, ale v tuto chvíli nám to nepřišlo jako příjemné zpestření odpoledne. Martina křičela a fretka strachy smrděla ještě víc. Radek (otec) řval na Martinu, ať přestane křičet a fretka stále smrděla. Inu, zastavili jsme. O hroudu sněhu, do které se zabořil celý zadek auta. Od této chvíle se historka stává nudnou, jelikož všechny zbytečné úvodní části byly vyčerpány a proto to shrnu. Čtvrt hodinky jsme to auto zkoušeli vyhrabat, pak přijeli ňácí pánové v jiném autě a pokračovali s námi další půl hodinku, nakonec ho vytlačili kus vejš, ono sjelo zpáty do tý hroudy, trochu mi přejelo nohu, ale pak se nám to povedlo. Jo jestli se ptáte, tak jo, fretka pořád smrděla. Povedená taškařice, že?
Pro všechny tři nadšené příznivce mého blogu:
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!
neděle, 29. března 2009
Reklamy
Schválně vás nechám hádat o čem že budu psát. Dám vám přesně tři tečky na rozmyšlenou.
.
.
.
Už víte? Pokud ne, tak mi vás je zcela upřímně líto.
Ano, reklamy jsou radost (nebo to byla Hera?). Jelikož zrovna postrádám televizní přijímač (a vůbec mi to nevadí), tak neznám aktuální situaci na trhu televizních reklam, ale nepředpokládám, že by se za ty dva roky něco podstatného změnilo. Reklamy jako takové pro mě vždycky byly nejzábavnější částí filmu. Upřímně jsem se na ně těšívala, protože pokud nesledujete Přemka Podlahu a jeho Receptář, tak se pravděpodobně u ničeho jiného tak nepobavíte. Reklamy jako takové já dělím do několika skupin. Reklamy tiskové, reklamy rádiové, reklamy televizní, reklamy televizní alternativní a moje nejoblíbenější: Teleshoping. Trochu si je přiblížíme.
REKLAMY TISKOVÉ
Tady se jedná zejména o billboardy, reklamy v novinách či časopisech a nejrůznější reklamy na lavičkách, které obvykle slouží jen k tomu, aby nezletilí domalovávali hlavním aktérům oněch reklam za pomocí vajglů od cigaret fešné kníry a falešné díry v chrupu. Tady bych vypíchla reklamu na nějaký sprej do nosu, která nese název "'Šňup' a jsi v pohodě!". Ta reklama mě fascinuje zejména svou debilitou, ale o tom více u reklam rádiových.
REKLAMY RÁDIOVÉ
To je kapitola sama pro sebe. Rádio poslouchám poměrně pravidelně, v práci nebo na cestách. Reklamy v rádiu mě upřímně serou (stejně jako mě serou aktuální zprávy z domova, světa, dopravy, kultury a počasí 4x do hodiny), jelikož rádio neposlouchám kvůli reklamám (které bohužel jsou v rádiu stejně dlouhé jako v televizi, ale je jich míň, takže za tu hodinku se každá vystřídá třikrát) ale kvůli hudbě. Ale i tady se vyskytují perly, kdy člověk žasne, co byl mozek autorův schopen vymyslet. Zmiňovala jsem se o té šňupací reklamě. To je panečku mistrovské dílo. Existují hned dvě verze a jedna je horší než druhá. Pevně doufám, že to byl autorův záměr jak upoutat pozornost posluchače, ale upřímně, jistá si tím nejsem. Čím si ale jistá jsem je to, že tu reklamu jsem schopná odrecitovat, ale za boha vám nepovím na jaký produkt je, což je asi mírně řečeno kontraproduktivní. A o co jde? V první verzi slečna potká slečnu, která očividně tráví den s nějakým sprejíčkem v nose, jelikož slečna bez sprejíčku si všimne, že slečna se sprejíčkem má sprejíček, i zeptá se slečna bez sprejíčku slečny se sprejíčkem co že to pořád očichává. A slečna se sprejíčkem vypráví dojemný životní příběh, jak právě tenhle sprejíček, jehož jméno si nepamatuji, stál v podstatě jako základní kámen ke všem jejím úspěchům. Načež si slečna bez sprejíčku sprejíček půjčí od slečny, která do nedávna měla sprejíček sprejíček a zjistí, že je úplně super a zakončeno je to chytlavým "šňup a jsi v pohodě!". Druhá verze je víceméně totožná, jen nikoliv se slečnami, nýbrž s pány. Reklama jako taková je velmi směšná (tím špatným způsobem) ale zejména ti lidé, co jí namlouvali (herci?) jsou neuvěřitelně neskutečně strašní. Nevím, kde přesně je vyhrabali, ale jejich přirozené konverzace mě pokládají na zem.
REKLAMY TELEVIZNÍ
Všichni živě vidíme ty zástupy lidí, co si na luxusní večírky nosí 3litrové pixly pracího prostředku. Stejně tak, jako ženy, které jsou schopné prohovořit kredit s kamarádkou na téma "jak ten a ten jogurt ovlivňuje mojí pravidelnou stolici?". A co teprve šampóny, které vám zaručeně zařídí pravidelný sexuální život? Nebo například páry, které po týdnech odloučení nenajdou žádný lepší způsob jak se navzájem přivítat než čokoládovou bonboniérou? Jen si vzpomeňme na toho bouchače z Desperada, který ze všeho nejvíc touží po zahradním traktůrku od Mountfielda, který každý rok od ledna do června měsíc co měsíc k poslednímu dni už už končí s kolem štěstí, aby měsíc následující mohl udělat zase velké překvápko a "kolo stěstííí" prodloužit. A jak že poznáme správnou matku? No protože dává svému dítěti ten správný jogurt za devět padesát. Vzpomeňme taky na paní Vondráčkovou, která svou budoucnost vidí v zmrzlinářském odvětví. Televizní reklamy jsou bezesporu humorné, co si budeme povídat. Často jsou ovšem humorné už samotné produkty. Dejme tomu pomalé glycidy nebo Bifidus esencis (mimochodem, pomalé glycidy najdete ve své kuchyni, jedná se totiž o obyčejný cukr a Bifidus esencis? To je jogurtová kvasinka, obsažená v každém jogurtu). Stejně tak všechny ty super panenky, miminka, které se vyrojí vždy před Vánoci. Sice už mluví perfektní češtinou, ale stále ještě je krmíte z lahvičky, načež se počůrávají, poblinkávají, pokakávají a v podstatě jen čekám až vynaleznou panenku, která bude schopná vyrůst, dát majitelku do domova důchodců a navštěvovat jí jen o Vánocích. Jeden z mých tajných favoritů je už dlouhodobě reklama na jakýsi krém proti plísni na nohách. To takhle pán jde jen v ručníku v šatně v posilovně, pravděpodobně po sprše, když zrádný fungus zautočí na jeho chodidlo. Situace vskutku nezáviděníhodná, taková akutní houba na noze dokáže znepříjemnit den. I pán, celý bezradný stojí uprostřed šatny (když zrovna neběhá po stropě), přemýšleje jak celý problém vyřešit. Ale tu už přichází náš hrdina. Hezčí, více osvalený pán, očividně úspěšnější v osobním životě s velmi atraktivní partnerkou. Nehledě na to, že má na sobě také pouze jen ručník omotaný kolem beder, odněkud vykouzlí krabičku s krémem proti plísni na nohou. Pán zachránil den! Jen skuteční borci používají tuhle mast!
S televizními reklamy úzce souvisí také:
REKLAMY TELEVIZNÍ ALTERNATIVNÍ
Aka reklamy nízkorozpočtové. To je v podstatě takový mezistupeň mezi reklamami tiskovými a televizními. Huhňavý hlas cosi povídá a k tomu se na obrazovce míhají obrázky, kdy si člověk říká, že dnes reklamu není problém udělat třeba v powerpointu, když k tomu máte dostatek nadšení. Tenhle typ reklam se vyskytuje zejména v regionálním vysílání.
TELESHOPING
Dnes už legendární reklama na jakýsi osvalovač s Chuckem Norrisem je jedna z mých nejoblíbenějších, co naplat, drsňák co sleduje drsňáka. Úžasný příběh a ještě lepší pointa. Leč nejedná se pouze o Chucka. Jeden z mých hrdinů, Horst Fuchs, to je prostě frajer. Roky a roky přicházel s novějšími a lepšími kráječi, šlehači, měchači, strouhači, drtiči, kouskovači případně s hybridy všech těchto strojů. Nové mopy, nové vysavače, které se dostanou i tam, kam se běžný vysavač *záběr na vysavač mé prababičky v rukou někoho asi tak zručného, jako Stephen Hawking* nedostane, nové válečky na malování, kdy si můžete malovat třeba ve smokingu, jelikož neukápne ani kapička. Já jsem mu to vždycky věřila! On to prostě uměl podat. Nic jsem si tedy nekoupila, proč taky, žejo, ale věřila jsem mu to! Bývaly časy, kdy jsem u Teleshopu travila dlouhá soboní rána.
.
.
.
Tak co, už víte o čem to bylo?
.
.
.
Už víte? Pokud ne, tak mi vás je zcela upřímně líto.
Ano, reklamy jsou radost (nebo to byla Hera?). Jelikož zrovna postrádám televizní přijímač (a vůbec mi to nevadí), tak neznám aktuální situaci na trhu televizních reklam, ale nepředpokládám, že by se za ty dva roky něco podstatného změnilo. Reklamy jako takové pro mě vždycky byly nejzábavnější částí filmu. Upřímně jsem se na ně těšívala, protože pokud nesledujete Přemka Podlahu a jeho Receptář, tak se pravděpodobně u ničeho jiného tak nepobavíte. Reklamy jako takové já dělím do několika skupin. Reklamy tiskové, reklamy rádiové, reklamy televizní, reklamy televizní alternativní a moje nejoblíbenější: Teleshoping. Trochu si je přiblížíme.
REKLAMY TISKOVÉ
Tady se jedná zejména o billboardy, reklamy v novinách či časopisech a nejrůznější reklamy na lavičkách, které obvykle slouží jen k tomu, aby nezletilí domalovávali hlavním aktérům oněch reklam za pomocí vajglů od cigaret fešné kníry a falešné díry v chrupu. Tady bych vypíchla reklamu na nějaký sprej do nosu, která nese název "'Šňup' a jsi v pohodě!". Ta reklama mě fascinuje zejména svou debilitou, ale o tom více u reklam rádiových.
REKLAMY RÁDIOVÉ
To je kapitola sama pro sebe. Rádio poslouchám poměrně pravidelně, v práci nebo na cestách. Reklamy v rádiu mě upřímně serou (stejně jako mě serou aktuální zprávy z domova, světa, dopravy, kultury a počasí 4x do hodiny), jelikož rádio neposlouchám kvůli reklamám (které bohužel jsou v rádiu stejně dlouhé jako v televizi, ale je jich míň, takže za tu hodinku se každá vystřídá třikrát) ale kvůli hudbě. Ale i tady se vyskytují perly, kdy člověk žasne, co byl mozek autorův schopen vymyslet. Zmiňovala jsem se o té šňupací reklamě. To je panečku mistrovské dílo. Existují hned dvě verze a jedna je horší než druhá. Pevně doufám, že to byl autorův záměr jak upoutat pozornost posluchače, ale upřímně, jistá si tím nejsem. Čím si ale jistá jsem je to, že tu reklamu jsem schopná odrecitovat, ale za boha vám nepovím na jaký produkt je, což je asi mírně řečeno kontraproduktivní. A o co jde? V první verzi slečna potká slečnu, která očividně tráví den s nějakým sprejíčkem v nose, jelikož slečna bez sprejíčku si všimne, že slečna se sprejíčkem má sprejíček, i zeptá se slečna bez sprejíčku slečny se sprejíčkem co že to pořád očichává. A slečna se sprejíčkem vypráví dojemný životní příběh, jak právě tenhle sprejíček, jehož jméno si nepamatuji, stál v podstatě jako základní kámen ke všem jejím úspěchům. Načež si slečna bez sprejíčku sprejíček půjčí od slečny, která do nedávna měla sprejíček sprejíček a zjistí, že je úplně super a zakončeno je to chytlavým "šňup a jsi v pohodě!". Druhá verze je víceméně totožná, jen nikoliv se slečnami, nýbrž s pány. Reklama jako taková je velmi směšná (tím špatným způsobem) ale zejména ti lidé, co jí namlouvali (herci?) jsou neuvěřitelně neskutečně strašní. Nevím, kde přesně je vyhrabali, ale jejich přirozené konverzace mě pokládají na zem.
REKLAMY TELEVIZNÍ
Všichni živě vidíme ty zástupy lidí, co si na luxusní večírky nosí 3litrové pixly pracího prostředku. Stejně tak, jako ženy, které jsou schopné prohovořit kredit s kamarádkou na téma "jak ten a ten jogurt ovlivňuje mojí pravidelnou stolici?". A co teprve šampóny, které vám zaručeně zařídí pravidelný sexuální život? Nebo například páry, které po týdnech odloučení nenajdou žádný lepší způsob jak se navzájem přivítat než čokoládovou bonboniérou? Jen si vzpomeňme na toho bouchače z Desperada, který ze všeho nejvíc touží po zahradním traktůrku od Mountfielda, který každý rok od ledna do června měsíc co měsíc k poslednímu dni už už končí s kolem štěstí, aby měsíc následující mohl udělat zase velké překvápko a "kolo stěstííí" prodloužit. A jak že poznáme správnou matku? No protože dává svému dítěti ten správný jogurt za devět padesát. Vzpomeňme taky na paní Vondráčkovou, která svou budoucnost vidí v zmrzlinářském odvětví. Televizní reklamy jsou bezesporu humorné, co si budeme povídat. Často jsou ovšem humorné už samotné produkty. Dejme tomu pomalé glycidy nebo Bifidus esencis (mimochodem, pomalé glycidy najdete ve své kuchyni, jedná se totiž o obyčejný cukr a Bifidus esencis? To je jogurtová kvasinka, obsažená v každém jogurtu). Stejně tak všechny ty super panenky, miminka, které se vyrojí vždy před Vánoci. Sice už mluví perfektní češtinou, ale stále ještě je krmíte z lahvičky, načež se počůrávají, poblinkávají, pokakávají a v podstatě jen čekám až vynaleznou panenku, která bude schopná vyrůst, dát majitelku do domova důchodců a navštěvovat jí jen o Vánocích. Jeden z mých tajných favoritů je už dlouhodobě reklama na jakýsi krém proti plísni na nohách. To takhle pán jde jen v ručníku v šatně v posilovně, pravděpodobně po sprše, když zrádný fungus zautočí na jeho chodidlo. Situace vskutku nezáviděníhodná, taková akutní houba na noze dokáže znepříjemnit den. I pán, celý bezradný stojí uprostřed šatny (když zrovna neběhá po stropě), přemýšleje jak celý problém vyřešit. Ale tu už přichází náš hrdina. Hezčí, více osvalený pán, očividně úspěšnější v osobním životě s velmi atraktivní partnerkou. Nehledě na to, že má na sobě také pouze jen ručník omotaný kolem beder, odněkud vykouzlí krabičku s krémem proti plísni na nohou. Pán zachránil den! Jen skuteční borci používají tuhle mast!
S televizními reklamy úzce souvisí také:
REKLAMY TELEVIZNÍ ALTERNATIVNÍ
Aka reklamy nízkorozpočtové. To je v podstatě takový mezistupeň mezi reklamami tiskovými a televizními. Huhňavý hlas cosi povídá a k tomu se na obrazovce míhají obrázky, kdy si člověk říká, že dnes reklamu není problém udělat třeba v powerpointu, když k tomu máte dostatek nadšení. Tenhle typ reklam se vyskytuje zejména v regionálním vysílání.
TELESHOPING
Dnes už legendární reklama na jakýsi osvalovač s Chuckem Norrisem je jedna z mých nejoblíbenějších, co naplat, drsňák co sleduje drsňáka. Úžasný příběh a ještě lepší pointa. Leč nejedná se pouze o Chucka. Jeden z mých hrdinů, Horst Fuchs, to je prostě frajer. Roky a roky přicházel s novějšími a lepšími kráječi, šlehači, měchači, strouhači, drtiči, kouskovači případně s hybridy všech těchto strojů. Nové mopy, nové vysavače, které se dostanou i tam, kam se běžný vysavač *záběr na vysavač mé prababičky v rukou někoho asi tak zručného, jako Stephen Hawking* nedostane, nové válečky na malování, kdy si můžete malovat třeba ve smokingu, jelikož neukápne ani kapička. Já jsem mu to vždycky věřila! On to prostě uměl podat. Nic jsem si tedy nekoupila, proč taky, žejo, ale věřila jsem mu to! Bývaly časy, kdy jsem u Teleshopu travila dlouhá soboní rána.
.
.
.
Tak co, už víte o čem to bylo?
neděle, 1. března 2009
FYI
Poznámka: psáno před 10 dny.
Dneska jsem nešla spát.
Ne, že by to byla natolik podstatná informace, že jí cpu na začátek, ale nenapadlo mě nic významnějšího, co by se mi dnes stalo. A jelikož fakt, že nejdu spát když mám druhý den práci je poměrně výjimčný (a co si budem nahláhvat, v nechození spát saju, takže je to výjimečné i o víkendu), vysloužil si místo v první lize. Všichni mu zatleskejme.
*tleská*
A teď k jádru pudla. Žádný totiž není. Výjimečně (dnes jsem nějaká výjimečná) budu vyprávět jen o posledních dnech, o ničem konkrétním. Ti, kteří to tu čtete (což jsou minimálně dva lidé, jak jsem nedávno zjistila) nečekejte žádné závratné zážitky. Mírně jsem stáhla svou přítomnost (leč nedobrovolně) z nejrůznějších koutů internetu, abych jí zaplnila kouty zcela jiné, a mírně neočekávané. Ano, už je tomu tak, umím anglicky (nebo takhle.. neptejte se na to mého přítele, angličtinu studujícího na univerzitě, ten to nepotvrdí), jo, fakt, samotnou mě to udivuje, ale je tomu tak.
Ale všechno pěkně po lopatě.
Jednou z nepříjemných věcí co se mi stala byla angína, streptokokoidní a plná antibiotik, kterou jsem chytla na horách od Honzy (i když ten to popírá), kterému tímto děkuji. A přestože jsem trávila poměrně vysokou část své nemocenské na internetu, na svá obvyklá útočitě jako Lapiduch.cz či nově Facebook jsem zavítala jen málokdy. Další nepříjemností, která následovala bylo, že jsem zjistila, že mi v práci zatrhli internet a to přesně od osmi ráno do čtyř odpoledne. Ergo na Lapiduch teď tak nějak (k velké radosti mého nadřízeného) seru. A proč je tomu tak? Inu, propadla jsem. Ano.
Asi jsem již někde zmiňovala svou oblibu v online hře Lineage II (to je něco jako World of Warcraft, jen lepší a hezčí a zábavnější a vůbec nechápu jak někdo může hrát WoW). Jelikož jsem opustila svůj bývalý server a přestěhovala svůj ctěný zadek na jiný, mezinárodní, byla jsem okolnostmi donucena začít komunikovat (flamovat) v angličtině, a to i přesto, že jsem byla téměř stoprocentně přesvědčená, že kombinace mého již zmiňovaného zadku s jakýmkoliv jazykem odlišným od mateřského je velmi nebezpečná. Ale Světe div se, on to fakt funguje. Sama sebe překvapuji. Zatleskejte mi!
*tleská*
Povím vám (vám těm, kteří jste nikdy nic podobného mezinárodního nedělali, těm, kteří jste to dělali to říkat nemusím), je to zajímavé. Bláhově jsem žila v domnění, že jakákoliv bližší, osobnější komunikace s osobou žijící v cela odlišném světě s odlišnou kulturou, zvyky a vším je velmi složitá. Z jakéhosi důvodu jsem předpokládala, že ti lidé jsou úplně jiní, s jiným smyslem pro humor, jiným způsobem komunikace, nebo že komunikace v jiném jazyce nějakým způsobem omezuje rozlet. No, tak to jsem byla pěkně blbá, to teda jo. Na onom serveru jsem si udělala spoustu známých, a není nic divnějšího si ve tři ráno povídat s člověkem z druhého konce planety (z Číny například), kde zrovna obědvají.
Jestliže ve mně někdy dřímaly kousky xenofobie nebo rasismu, vstup na tento server je spolehlivě ubil tupým předmětem do hlavy. Dokonce jsem si stihla udělat velmi dobrého kamaráda, se kterým trávím značné hodiny na Skype či ICQ (98 % světa nezná ICQ :/ ), nebo ve hře, co si budem povídat, což je mimojiné důvod, proč jsem dnes nespala. Škoda jen, že žije v Rumunsku, v takový prdeli. No, snad mě přijede navštívit.
Jako jo, cítím se jako obrýlený, uhrovatý 18letý panic, jelikož na sobe pociťuji náznaky závislosti na online hře, což obvykle bývalo to, z čeho jsem si u jiných dělala legraci. Na druhou stranu mi to je zatím celkem jedno. Hra mě baví, baví mě poznávat nové lidi a co může být novější než lidé ze zemí, jejichž polohu neumím ani určit na slepé mapě (teď teda zrovna nemluvím o té Číně :) ). Ale abych nevychvalovala jen mezinárodní servery, pojďme vychvalovat hru jako takovou.
Lineage je šikovná věcička, v podstatě něco mezi Sims a Heroes, což jsou moje dvě oblíbené a víceméně jediné hry, které jsem kdy dlouhodobě hrála (pokud nepočítám Princ of Persia a Lost Vikings :) ). Vyberete si postavičku a běháte s ní po vymyšleném světě, zabíjíte potvory a potkáváte tam spousty dalších obrýlených, uhrovatých a ošklivých geeků schovaných za krásně graficky propracovanými charaktery. Což byla ze začátku věc, která mě fascinovala nejvíc. Že za každou z těch postav se skrývá skutečný člověk, který může udělat prakticky cokoliv a je naprosto nevyzpytatelný. No a s těmi postavičkami pak bojujete a cítíte se dobře když nad nimi vyhrajete. Co ale považuji za hlavní výhodu Lineage je grafické provedení. Svět jako takový včetně postav (zajímavé je, že i to nejobludnější monstrum tady vyjma trpaslíků chlapů je krásné) je velice dobře provedený a když se procházíte tím imaginárním světem, máte pocit, jako byste tam skutečně šli/běželi/vraždili (velice uvolňující pokud jste nasraní je zabít někoho, už jsem takhle odrovnala jednu myš). Hra je to veskrze morbidní a jsem si zcela jistá, že všichni ti mladiství, kteří to hrajou budou v dospělosti masovými vrahy. Kdybych na tom nebyla závislá, tak bych všechny ty internety zakázala. No a pointa celé hry je být nejlepší, s nejlepší výbavou a nejlépe propracovanou taktikou zabíjení. Nuda, co? Souhlasím, vůbec nevím proč to hraju. Důležité je, že to ví chytří korejci z NCsoftu.
Dobře, a teď když si o mně vy všichni myslíte cosi o idiocii, přesunem se k jinému tématu.
Po smrti naší kočičky jsme si pořídili číču jinou (nejsem si úplně jistá, jestli jsem to už nepsala, jsem v práci, takže se na internet nedostanu, abych to zkontrolovala), Glorie se jmenuje. Je to taková černo-hnědo-žíhaná potvora s roztomilými zlatými proužky na obličeji, díky čemuž vypadá jako nepovedený smajlík. Zvíře je to veskrze aktivní, zejména v noci a oblíbila si atakovat mou hlavu v křesle ze zadu, takže na židli lítám až mi můj sexy headset nadskakuje. Bohužel její aktivita vzbuzuje u naší sousedky buňky demence a má veliký problém s běhající dvoukilovou kočkou, která ruší její spánek, díky čemuž ruší zase ona spánek náš a zejména ničí naše nervy. Uvažuji, že jí do schránky hodím špunty do uší.
V pátek mi také můj milý kamarád Honza, od kterého jsem chytla angínu (což popírá) oznámil, že v sobotu dělám u nás doma jakousí akci a že děkuje za vřelé pozvání. Tak jsem udělala a myslím, že se to povedlo. Už jen díky tomu, že jsem kvůli oné akci uklidila konečně byt :)
No a myslím, že toutu zábavnou informací, kterou jsem se snažila vyvést lidi z omylu, že hráči online her nemají reálný život bych tento příspěvek v podstatě o ničem ukončila. Hlavně kvůli tomu, že nám v práci momentálně nefunguje topení a moje prsty začínají tak trochu fialovět.
Pokud se k tomu doma dokopu a hodím to na můj blog (pokud tohle čtete, dokopala jsem se), tak sem možná přidám i screen mého alternativního charakteru v té přiblblé hře (pokud ho vidíte, udělala jsem to).
A abyste neřekli, rozloučím se s vámi tím naprosto stupidním herním jazykem, který nepoužívám (nebo ne pořád :) ).
Cya n00bs, afk -> brb. HF!
omg lol...
Dneska jsem nešla spát.
Ne, že by to byla natolik podstatná informace, že jí cpu na začátek, ale nenapadlo mě nic významnějšího, co by se mi dnes stalo. A jelikož fakt, že nejdu spát když mám druhý den práci je poměrně výjimčný (a co si budem nahláhvat, v nechození spát saju, takže je to výjimečné i o víkendu), vysloužil si místo v první lize. Všichni mu zatleskejme.
*tleská*
A teď k jádru pudla. Žádný totiž není. Výjimečně (dnes jsem nějaká výjimečná) budu vyprávět jen o posledních dnech, o ničem konkrétním. Ti, kteří to tu čtete (což jsou minimálně dva lidé, jak jsem nedávno zjistila) nečekejte žádné závratné zážitky. Mírně jsem stáhla svou přítomnost (leč nedobrovolně) z nejrůznějších koutů internetu, abych jí zaplnila kouty zcela jiné, a mírně neočekávané. Ano, už je tomu tak, umím anglicky (nebo takhle.. neptejte se na to mého přítele, angličtinu studujícího na univerzitě, ten to nepotvrdí), jo, fakt, samotnou mě to udivuje, ale je tomu tak.
Ale všechno pěkně po lopatě.
Jednou z nepříjemných věcí co se mi stala byla angína, streptokokoidní a plná antibiotik, kterou jsem chytla na horách od Honzy (i když ten to popírá), kterému tímto děkuji. A přestože jsem trávila poměrně vysokou část své nemocenské na internetu, na svá obvyklá útočitě jako Lapiduch.cz či nově Facebook jsem zavítala jen málokdy. Další nepříjemností, která následovala bylo, že jsem zjistila, že mi v práci zatrhli internet a to přesně od osmi ráno do čtyř odpoledne. Ergo na Lapiduch teď tak nějak (k velké radosti mého nadřízeného) seru. A proč je tomu tak? Inu, propadla jsem. Ano.
Asi jsem již někde zmiňovala svou oblibu v online hře Lineage II (to je něco jako World of Warcraft, jen lepší a hezčí a zábavnější a vůbec nechápu jak někdo může hrát WoW). Jelikož jsem opustila svůj bývalý server a přestěhovala svůj ctěný zadek na jiný, mezinárodní, byla jsem okolnostmi donucena začít komunikovat (flamovat) v angličtině, a to i přesto, že jsem byla téměř stoprocentně přesvědčená, že kombinace mého již zmiňovaného zadku s jakýmkoliv jazykem odlišným od mateřského je velmi nebezpečná. Ale Světe div se, on to fakt funguje. Sama sebe překvapuji. Zatleskejte mi!
*tleská*
Povím vám (vám těm, kteří jste nikdy nic podobného mezinárodního nedělali, těm, kteří jste to dělali to říkat nemusím), je to zajímavé. Bláhově jsem žila v domnění, že jakákoliv bližší, osobnější komunikace s osobou žijící v cela odlišném světě s odlišnou kulturou, zvyky a vším je velmi složitá. Z jakéhosi důvodu jsem předpokládala, že ti lidé jsou úplně jiní, s jiným smyslem pro humor, jiným způsobem komunikace, nebo že komunikace v jiném jazyce nějakým způsobem omezuje rozlet. No, tak to jsem byla pěkně blbá, to teda jo. Na onom serveru jsem si udělala spoustu známých, a není nic divnějšího si ve tři ráno povídat s člověkem z druhého konce planety (z Číny například), kde zrovna obědvají.
Jestliže ve mně někdy dřímaly kousky xenofobie nebo rasismu, vstup na tento server je spolehlivě ubil tupým předmětem do hlavy. Dokonce jsem si stihla udělat velmi dobrého kamaráda, se kterým trávím značné hodiny na Skype či ICQ (98 % světa nezná ICQ :/ ), nebo ve hře, co si budem povídat, což je mimojiné důvod, proč jsem dnes nespala. Škoda jen, že žije v Rumunsku, v takový prdeli. No, snad mě přijede navštívit.
Jako jo, cítím se jako obrýlený, uhrovatý 18letý panic, jelikož na sobe pociťuji náznaky závislosti na online hře, což obvykle bývalo to, z čeho jsem si u jiných dělala legraci. Na druhou stranu mi to je zatím celkem jedno. Hra mě baví, baví mě poznávat nové lidi a co může být novější než lidé ze zemí, jejichž polohu neumím ani určit na slepé mapě (teď teda zrovna nemluvím o té Číně :) ). Ale abych nevychvalovala jen mezinárodní servery, pojďme vychvalovat hru jako takovou.
Lineage je šikovná věcička, v podstatě něco mezi Sims a Heroes, což jsou moje dvě oblíbené a víceméně jediné hry, které jsem kdy dlouhodobě hrála (pokud nepočítám Princ of Persia a Lost Vikings :) ). Vyberete si postavičku a běháte s ní po vymyšleném světě, zabíjíte potvory a potkáváte tam spousty dalších obrýlených, uhrovatých a ošklivých geeků schovaných za krásně graficky propracovanými charaktery. Což byla ze začátku věc, která mě fascinovala nejvíc. Že za každou z těch postav se skrývá skutečný člověk, který může udělat prakticky cokoliv a je naprosto nevyzpytatelný. No a s těmi postavičkami pak bojujete a cítíte se dobře když nad nimi vyhrajete. Co ale považuji za hlavní výhodu Lineage je grafické provedení. Svět jako takový včetně postav (zajímavé je, že i to nejobludnější monstrum tady vyjma trpaslíků chlapů je krásné) je velice dobře provedený a když se procházíte tím imaginárním světem, máte pocit, jako byste tam skutečně šli/běželi/vraždili (velice uvolňující pokud jste nasraní je zabít někoho, už jsem takhle odrovnala jednu myš). Hra je to veskrze morbidní a jsem si zcela jistá, že všichni ti mladiství, kteří to hrajou budou v dospělosti masovými vrahy. Kdybych na tom nebyla závislá, tak bych všechny ty internety zakázala. No a pointa celé hry je být nejlepší, s nejlepší výbavou a nejlépe propracovanou taktikou zabíjení. Nuda, co? Souhlasím, vůbec nevím proč to hraju. Důležité je, že to ví chytří korejci z NCsoftu.
Dobře, a teď když si o mně vy všichni myslíte cosi o idiocii, přesunem se k jinému tématu.
Po smrti naší kočičky jsme si pořídili číču jinou (nejsem si úplně jistá, jestli jsem to už nepsala, jsem v práci, takže se na internet nedostanu, abych to zkontrolovala), Glorie se jmenuje. Je to taková černo-hnědo-žíhaná potvora s roztomilými zlatými proužky na obličeji, díky čemuž vypadá jako nepovedený smajlík. Zvíře je to veskrze aktivní, zejména v noci a oblíbila si atakovat mou hlavu v křesle ze zadu, takže na židli lítám až mi můj sexy headset nadskakuje. Bohužel její aktivita vzbuzuje u naší sousedky buňky demence a má veliký problém s běhající dvoukilovou kočkou, která ruší její spánek, díky čemuž ruší zase ona spánek náš a zejména ničí naše nervy. Uvažuji, že jí do schránky hodím špunty do uší.
V pátek mi také můj milý kamarád Honza, od kterého jsem chytla angínu (což popírá) oznámil, že v sobotu dělám u nás doma jakousí akci a že děkuje za vřelé pozvání. Tak jsem udělala a myslím, že se to povedlo. Už jen díky tomu, že jsem kvůli oné akci uklidila konečně byt :)
No a myslím, že toutu zábavnou informací, kterou jsem se snažila vyvést lidi z omylu, že hráči online her nemají reálný život bych tento příspěvek v podstatě o ničem ukončila. Hlavně kvůli tomu, že nám v práci momentálně nefunguje topení a moje prsty začínají tak trochu fialovět.
Pokud se k tomu doma dokopu a hodím to na můj blog (pokud tohle čtete, dokopala jsem se), tak sem možná přidám i screen mého alternativního charakteru v té přiblblé hře (pokud ho vidíte, udělala jsem to).
A abyste neřekli, rozloučím se s vámi tím naprosto stupidním herním jazykem, který nepoužívám (nebo ne pořád :) ).
Cya n00bs, afk -> brb. HF!
omg lol...
pondělí, 12. ledna 2009
Přání k 12. 1. 2009
Jelikož jsem lemra líná a jelikož jsem se na to vysrala 1. 1., nemohu vám napsat přání novoroční, ale na druhou stranu, Nový rok je pořád jen jeden ze dnů v roce a proto netuším, proč bych nemohla přát právě ke dnešku.
K 12. 1. 2009 vám moji milí imaginární přátelé přeji:
V tuhle chvíli měl následovat výčet nějakých humorných, absurdních věcí, které bych vám nepřála, ale protože jsme na žádné takové humorné věci nemohla vzpomenout, tak budeme všichni předstírat že tu jsou. A komu z těch 3 lidí včetně mě co to tu pravidelně čtou se stalo něco absurdního, co byste ostatním nepřáli, bylo by od vás pěkné, kdybyste to přidali do komentářů a já to sem (možná) posléze přihodím.
Krásný zbytek roku!
K 12. 1. 2009 vám moji milí imaginární přátelé přeji:
V tuhle chvíli měl následovat výčet nějakých humorných, absurdních věcí, které bych vám nepřála, ale protože jsme na žádné takové humorné věci nemohla vzpomenout, tak budeme všichni předstírat že tu jsou. A komu z těch 3 lidí včetně mě co to tu pravidelně čtou se stalo něco absurdního, co byste ostatním nepřáli, bylo by od vás pěkné, kdybyste to přidali do komentářů a já to sem (možná) posléze přihodím.
Krásný zbytek roku!
středa, 26. listopadu 2008
It´s Raining Man
Lidé kolem vás (dobře, kolem mně) jsou jako déšť. Chvíli je sucho, pak se najednou rozprší a vy máte pocit, že nikdy nepřestane. Kapky vám padají na hlavu, rozmazávají mejkap a přetváří váš účes tak, abyste vypadali jako když máte mastné vlasy... i když to většina lidí bez nějakých zvrácených sklonů nedělá. Nicméně děšť najednou přestane, a vy přestanete skákat v loužích, díváte se kolem sebe a říkáte si "Tak co je? Proč už neprší? Teď, když mě to zrovna začalo bavit...". A ona nespadne ani kapka. Pech, co?
Přesně tak to vidím s lidmi. Chvíli jste na suchu, nemáte do čeho píchnout, svoje emoce vyléváte do jednoho či dvou nejbližších a občas jste osamělí tak, že si večer povídáte s kočkami či květináčm s jednou dávno uschlou květinou. A pak se najednou kolem vás objeví jeden starý známý, či nový známý, který s sebou přivede dalšího, a dalšího a najednou zjistíte, že jste za poslední dva měsíce neměli víkend, kdy byste oba dva dny skutečně relaxovali, nebo třeba jen byli doma. A pak najednou si známý najde jiné známe, nebo jiný koníček a postupně se z vašeho života začne on, i jeho přátelé, vytrácet, až najednou dojdete k závěru, že jste spolu nekomunikovali několik měsíců a ani vám to moc nechybí.
Budu psát o lidech, kteří pro mně hodně znamenali, ačkoliv teď už nemám tušení kdo a kde jsou. A protože nehodlám nikoho zkompromitovat, tak uvedu jména fiktivní. Nebudu psát o všech, jsou věci, které bych si chtěla nechat pro sebe, ale myslím, že většina se jich tu objeví. Každý z těch lidí s sebou přinesl déšť, kdy mnohdy jedna z těch kapek byla dalším dešťonosičem. Ale vesměs to byli lidé, kteří formovali mojí povahu. Vynechám rovnou rodinné příslušníky, protože o těch povětšinou vím, kde právě asi jsou.
První člověk, co pro mě kdy něco znamenal, to byla asi Jana. Trochu zvláštní holka, která si nenechala nikdy vymluvit, že nemusí mít pravdu. Byla trochu trhlá a hodně rozmazlená rodiči, ale byla to moje první, tak nějak dobrá, kamarádka. Ráda jsem s ní trávila čas a ona měla ráda něoho, koho by mohla zahrnovat milióny svých maličkých problémů, které způsobovaly, že jsem já ty své viděla lehce rozostřeně. Po čase, když jsme obě dosáhly věku velmi pubertálního, jsme si rády hrály na dospělé dámy, chodily na "čaj" a na "pizzu" a na "pivo" a připadaly si, že tak bychom to ty předčasně vyspělé ženy, které pohrdají vrstevníky, měly dělat. Ani jedna jsme neholdovaly alkoholu, a tak nás ani tak moc nemrzelo, že nás spolužáci a podobní nikdy nikam nezvali, což takhle zní moc pěkně, ale vězte, že tehdy nás to sralo. Obě jsme byly tak trochu outsiderky větších společností lidí stejně starých. To ona mě dostala mezi spršku svých známých a já si tam tehdy nadělala, pokud můžu říct, tak několik přátel, a dost známých. Navzájem jsme se začly samy sobě vzdalovat a zjistily jsme, že naše zájmy nejsou ani tak stejné, jako že jsem se je snažila dělat podobné, abych měla někoho, s kým bych mohla něco sdílet, cokoliv. Nakonec náš "vztah" skončil hádkou, ze které jsem doteď tak trochu ukřivděná a nesdílím její pocit, že ona je v právu. Ale na druhou stranu si říkám, že je to možná lepší takhle, protože jestliže někdo je schopný zachovat se takhle, tak nestojí ani o ty pokusy o záchranu.
Dalším, který se právě svezl na vodě po Janě, byl Filip. Kamarád, bláznivě zamilovaný do Janičky, který mi o ní básnil ve dne v noci. Postupem času ale zjistil, že nebyl ani tak bláznivě zamilovaný, jako že se mu líbila a nakonec se mu vlastně ani nelíbila, protože podle jeho slov byla vypatlaná a hrozně jí neměl rád. Ano, Filip přehrával. Všechno, vždycky a všude. Přehrával lásku, přehrával nenávist. Byl by z něj dobrý divadelní herec, ale myslím, že i to herectví by přehrával. Měla jsem ho ráda, hodně moc, i když přátelství s ním bylo poněkud zvláštní. Byl to člověk, co rád pomáhal. Vždycky se uplnul na jednu osobu nebo činnost a snažil se do toho vložit úplně všechno. Když miloval nějaký seriál, miloval ho naprosto. Ne, že by se mu jen líbil, pro něj to byl nejlepší seriál na světě. Dvacet hodin denně trávil sledováním toho seriálu a za dva měsíce byl schopný tvrdit, že to byla vlastně úplná blbost a našel si jiného koníčka. Stejně tak tomu bylo s lidmi, když byl přítelem, byl přítelem. Nebyl nic jiného. Mít ho jako přítele znamenalo vídat se obden, komunikovat s ním neustále o čemkoliv jakoukoliv formou, dlouhé telefony, tisíce SMSek, e-maily, ICQ. Byl by schopný ve dvě ráno vstát a jet za dotyčným člověkem přes celou prahu poplácat ho po rameni. Bohužel, zbožňoval nesoběstačné holky. Zoufalé, pokud možno psychicky poznamenané, zamindrákované, holky, které potřebují nutně pomoci tahat z "depresí". On měl být tahačem. Pokud jste taková, máte velkou šanci, že bude váš oddaný, dokonalý přítel a bude se vám věnovat neustále a pořád a bude žít tím, aby se o vás staral. Alespoń do doby, než ho to omrzí a najde si jiného koníčka. A takové bylo naše přátelství, intenzivní a trvalo asi tak rok. Na konci cosi říkal o tom, že se do mě zamiloval a nesnesl pocit, že jsem s někým jiným (ano, počastoval mě několika sprostými urážkami, když zjistil, že jsem si našla přítele, já, jeho zoufalá chudinka, to jsem si dovolila moc, bohužel) a to asi i zapříčinilo začátek konce našeho přátelství. Nicméně, s odstupem mohu bezpečně říct, že jeho "láska" ke mně byla tak nadnesená, jako asi všechno ostatní. Nutno říct, že mě jako takovou hodně ovlivnil a i svým přátelstvím ze mě udělal to, co mu později tak vadilo - o něco sebevědomější dívku. Navíc měl pěkný smysl pro humor a to je pro mě určující u všech lidí, kterými se obklopuji. Náš "vztah" jsme obnovili na velmi krátkou dobu před pár lety, kdy jsem chvilku chodila s jeho kamarádem, ale od rozchodu jsme se viděli jen jednou a oba jsme si ujasnili, že pro sebe navzájem neznamenáme už nic. Náš nynější vztah se pohybuje někde mezi naprostou ignorací a nenávistí k druhému. I tak snadno se lidé mění. A i on s sebou přivedl spoustu dalších lidí, mezi kterými jsem si našla přátele.
Jedním z lidí, kterého jsme objevila díky Filipovi byl i Jakub. Kuba, obyčejný kluk s originálním humorem a docela odlišnou, bezkonfliktní povahou... Náš vztah se pohyboval zase úplně někde jinde než vztah můj a Filipa. Myslím, že jsme se navzájem měli hodně rádi a kdybych tehdy nebyla zadaná, věřím, že bychom spolu nakonec i chodili. Nevím, jestli by to vydrželo, ale veškeré naše chování tomu naznačovalo. Ne, že bych do něj byla zamilovaná, to ne, ale byl to typ člověka, do kterého bych se zamilovat dokázala a po pár letech jsem zjistila, že to nebylo jednostranné, což mě popravdě řečeno hodně překvapilo. V jakémsi zoufalém pokusu jsme pozdeji naši vzájemnou náklonnost jaksi stvrdili a tím kompletně zničili naše přátelství, i když po takové době to už stejně bylo asi jedno. Když se potkáme, tak se pozdravíme a zeptáme se jak se máme a to je tak jednou za rok, možná za půl.
Tomáš, můj první vážnější přítel. Bydlel v zatracené prdeli, hodně daleko od Prahy :) V podstatě sbalil on mě a vydrželo to 10 měsíců. Bylo tam hodně pro a jestě víc proti. Na spoustu věcí se dnes koukám se zdviženými koutky, byla to ještě dětská láska. Bylo mi 15 a později 16 a jemu skoro dvacet. Mluvili jsme spolu každý den a dlouho, po telefonu ale naše osobní setkání se odehrávala spíš než kde jinde v posteli. Nakonec jsem se zamilovala do někoho jiného a ten vztah na dálku ukončila. Později jsem se v něm jako v člověku hodně zklamala, ne v chování ke mně ale v chování k jiné dívce. V současnosti spolu udržujem stav vzájemné nekomunikace. Na mojí žádost.
Do koho jsem se zamilovala, to byl Pepa. Kluk, se kterým jsem prožila tři roky života a se kterým jsem se před rokem rozešla. Samozřejmě mě ten vztah poznamenal, koho taky ne a ke konci dost negativně. I díky němu jsem pak ze začátku měla problémy ve vztahu dalším, ale podařilo se nám je překonat. Nebudu se o tom dál rozepisovat. Pepa byl ve spoustě směrů skvělý člověk, ale zná ho spousta lidí a bylo by nefér ho tu rozebírat. V současnosti spolu nekomunikujeme vůbec. Na jeho žádost.
Jirka, klučina té doby o dva roky mladší než já, byli jsme spolu asi dva měsíce a ten vztah mě bavil. Možná jsem udělala chybu, když jsem ho ukončila, ale myslím, že by to nakonec tak jako tak přislo, neměl až tak úplně budoucnost a nemyslím si, že byl připravený na vztah. Hodně citlivý kluk, ale bohužel přesvědčený o své nadřazenosti vůči vrstevníkům. Měla jsem ho dost ráda a i když jsme spolu byli krátce, můj rozchod s ním byl pro mě zatím asi nejbolestivější zkušeností. V současné době spolu komunikujeme asi jednou za půl roku, tři věty na icq.
Radek byl můj imaginární kamarád. Jeden čas jsme spolu sdíleli hodně informací, včetně těch, které bychom se neodvážili svěřit komukoliv jinému. Naše "kamarádství", jestli se tomu tak dá říkat, pokud se bavíš s člověkem, kterého jsi nikdy neviděl a neuvidíš, bylo na úúúplně jiném levelu, než vztah s jakýmkoliv jiným člověkem. V podstatě nikdy nic nebylo myšelno tak, jak to bylo řečeno a přesto jsme si rozuměli. Dost a dost často jsme si psávali v dobách, kdy na Lapiduch až tak moc nechodil. Teď ho tam vídám o dost víc, ale zato už spolu moc nekomunikujeme. Nevím, jestli mojí povahu nějak zásadně ovlivnil, ale ráda na ty doby vzpomínám. Nejsme na sebe nijak nasraní, občas si napíšem, jen už si není co říkat.
A to by bylo asi tak všechno. Jistě existuje spousta dalších lidí, kteří na mě měli velký vliv, ale s těmi jsem stále v kontaktu a proto je neřadím mezi "kapky". A pak existuje velké množství lidí, které také už nevídám a vliv na mě měli, ale náš "vztah" nepovažuju za dostatečně dlouhý, abych je tady uváděla, i když možná ten vliv byl větší.
Přesně tak to vidím s lidmi. Chvíli jste na suchu, nemáte do čeho píchnout, svoje emoce vyléváte do jednoho či dvou nejbližších a občas jste osamělí tak, že si večer povídáte s kočkami či květináčm s jednou dávno uschlou květinou. A pak se najednou kolem vás objeví jeden starý známý, či nový známý, který s sebou přivede dalšího, a dalšího a najednou zjistíte, že jste za poslední dva měsíce neměli víkend, kdy byste oba dva dny skutečně relaxovali, nebo třeba jen byli doma. A pak najednou si známý najde jiné známe, nebo jiný koníček a postupně se z vašeho života začne on, i jeho přátelé, vytrácet, až najednou dojdete k závěru, že jste spolu nekomunikovali několik měsíců a ani vám to moc nechybí.
Budu psát o lidech, kteří pro mně hodně znamenali, ačkoliv teď už nemám tušení kdo a kde jsou. A protože nehodlám nikoho zkompromitovat, tak uvedu jména fiktivní. Nebudu psát o všech, jsou věci, které bych si chtěla nechat pro sebe, ale myslím, že většina se jich tu objeví. Každý z těch lidí s sebou přinesl déšť, kdy mnohdy jedna z těch kapek byla dalším dešťonosičem. Ale vesměs to byli lidé, kteří formovali mojí povahu. Vynechám rovnou rodinné příslušníky, protože o těch povětšinou vím, kde právě asi jsou.
První člověk, co pro mě kdy něco znamenal, to byla asi Jana. Trochu zvláštní holka, která si nenechala nikdy vymluvit, že nemusí mít pravdu. Byla trochu trhlá a hodně rozmazlená rodiči, ale byla to moje první, tak nějak dobrá, kamarádka. Ráda jsem s ní trávila čas a ona měla ráda něoho, koho by mohla zahrnovat milióny svých maličkých problémů, které způsobovaly, že jsem já ty své viděla lehce rozostřeně. Po čase, když jsme obě dosáhly věku velmi pubertálního, jsme si rády hrály na dospělé dámy, chodily na "čaj" a na "pizzu" a na "pivo" a připadaly si, že tak bychom to ty předčasně vyspělé ženy, které pohrdají vrstevníky, měly dělat. Ani jedna jsme neholdovaly alkoholu, a tak nás ani tak moc nemrzelo, že nás spolužáci a podobní nikdy nikam nezvali, což takhle zní moc pěkně, ale vězte, že tehdy nás to sralo. Obě jsme byly tak trochu outsiderky větších společností lidí stejně starých. To ona mě dostala mezi spršku svých známých a já si tam tehdy nadělala, pokud můžu říct, tak několik přátel, a dost známých. Navzájem jsme se začly samy sobě vzdalovat a zjistily jsme, že naše zájmy nejsou ani tak stejné, jako že jsem se je snažila dělat podobné, abych měla někoho, s kým bych mohla něco sdílet, cokoliv. Nakonec náš "vztah" skončil hádkou, ze které jsem doteď tak trochu ukřivděná a nesdílím její pocit, že ona je v právu. Ale na druhou stranu si říkám, že je to možná lepší takhle, protože jestliže někdo je schopný zachovat se takhle, tak nestojí ani o ty pokusy o záchranu.
Dalším, který se právě svezl na vodě po Janě, byl Filip. Kamarád, bláznivě zamilovaný do Janičky, který mi o ní básnil ve dne v noci. Postupem času ale zjistil, že nebyl ani tak bláznivě zamilovaný, jako že se mu líbila a nakonec se mu vlastně ani nelíbila, protože podle jeho slov byla vypatlaná a hrozně jí neměl rád. Ano, Filip přehrával. Všechno, vždycky a všude. Přehrával lásku, přehrával nenávist. Byl by z něj dobrý divadelní herec, ale myslím, že i to herectví by přehrával. Měla jsem ho ráda, hodně moc, i když přátelství s ním bylo poněkud zvláštní. Byl to člověk, co rád pomáhal. Vždycky se uplnul na jednu osobu nebo činnost a snažil se do toho vložit úplně všechno. Když miloval nějaký seriál, miloval ho naprosto. Ne, že by se mu jen líbil, pro něj to byl nejlepší seriál na světě. Dvacet hodin denně trávil sledováním toho seriálu a za dva měsíce byl schopný tvrdit, že to byla vlastně úplná blbost a našel si jiného koníčka. Stejně tak tomu bylo s lidmi, když byl přítelem, byl přítelem. Nebyl nic jiného. Mít ho jako přítele znamenalo vídat se obden, komunikovat s ním neustále o čemkoliv jakoukoliv formou, dlouhé telefony, tisíce SMSek, e-maily, ICQ. Byl by schopný ve dvě ráno vstát a jet za dotyčným člověkem přes celou prahu poplácat ho po rameni. Bohužel, zbožňoval nesoběstačné holky. Zoufalé, pokud možno psychicky poznamenané, zamindrákované, holky, které potřebují nutně pomoci tahat z "depresí". On měl být tahačem. Pokud jste taková, máte velkou šanci, že bude váš oddaný, dokonalý přítel a bude se vám věnovat neustále a pořád a bude žít tím, aby se o vás staral. Alespoń do doby, než ho to omrzí a najde si jiného koníčka. A takové bylo naše přátelství, intenzivní a trvalo asi tak rok. Na konci cosi říkal o tom, že se do mě zamiloval a nesnesl pocit, že jsem s někým jiným (ano, počastoval mě několika sprostými urážkami, když zjistil, že jsem si našla přítele, já, jeho zoufalá chudinka, to jsem si dovolila moc, bohužel) a to asi i zapříčinilo začátek konce našeho přátelství. Nicméně, s odstupem mohu bezpečně říct, že jeho "láska" ke mně byla tak nadnesená, jako asi všechno ostatní. Nutno říct, že mě jako takovou hodně ovlivnil a i svým přátelstvím ze mě udělal to, co mu později tak vadilo - o něco sebevědomější dívku. Navíc měl pěkný smysl pro humor a to je pro mě určující u všech lidí, kterými se obklopuji. Náš "vztah" jsme obnovili na velmi krátkou dobu před pár lety, kdy jsem chvilku chodila s jeho kamarádem, ale od rozchodu jsme se viděli jen jednou a oba jsme si ujasnili, že pro sebe navzájem neznamenáme už nic. Náš nynější vztah se pohybuje někde mezi naprostou ignorací a nenávistí k druhému. I tak snadno se lidé mění. A i on s sebou přivedl spoustu dalších lidí, mezi kterými jsem si našla přátele.
Jedním z lidí, kterého jsme objevila díky Filipovi byl i Jakub. Kuba, obyčejný kluk s originálním humorem a docela odlišnou, bezkonfliktní povahou... Náš vztah se pohyboval zase úplně někde jinde než vztah můj a Filipa. Myslím, že jsme se navzájem měli hodně rádi a kdybych tehdy nebyla zadaná, věřím, že bychom spolu nakonec i chodili. Nevím, jestli by to vydrželo, ale veškeré naše chování tomu naznačovalo. Ne, že bych do něj byla zamilovaná, to ne, ale byl to typ člověka, do kterého bych se zamilovat dokázala a po pár letech jsem zjistila, že to nebylo jednostranné, což mě popravdě řečeno hodně překvapilo. V jakémsi zoufalém pokusu jsme pozdeji naši vzájemnou náklonnost jaksi stvrdili a tím kompletně zničili naše přátelství, i když po takové době to už stejně bylo asi jedno. Když se potkáme, tak se pozdravíme a zeptáme se jak se máme a to je tak jednou za rok, možná za půl.
Tomáš, můj první vážnější přítel. Bydlel v zatracené prdeli, hodně daleko od Prahy :) V podstatě sbalil on mě a vydrželo to 10 měsíců. Bylo tam hodně pro a jestě víc proti. Na spoustu věcí se dnes koukám se zdviženými koutky, byla to ještě dětská láska. Bylo mi 15 a později 16 a jemu skoro dvacet. Mluvili jsme spolu každý den a dlouho, po telefonu ale naše osobní setkání se odehrávala spíš než kde jinde v posteli. Nakonec jsem se zamilovala do někoho jiného a ten vztah na dálku ukončila. Později jsem se v něm jako v člověku hodně zklamala, ne v chování ke mně ale v chování k jiné dívce. V současnosti spolu udržujem stav vzájemné nekomunikace. Na mojí žádost.
Do koho jsem se zamilovala, to byl Pepa. Kluk, se kterým jsem prožila tři roky života a se kterým jsem se před rokem rozešla. Samozřejmě mě ten vztah poznamenal, koho taky ne a ke konci dost negativně. I díky němu jsem pak ze začátku měla problémy ve vztahu dalším, ale podařilo se nám je překonat. Nebudu se o tom dál rozepisovat. Pepa byl ve spoustě směrů skvělý člověk, ale zná ho spousta lidí a bylo by nefér ho tu rozebírat. V současnosti spolu nekomunikujeme vůbec. Na jeho žádost.
Jirka, klučina té doby o dva roky mladší než já, byli jsme spolu asi dva měsíce a ten vztah mě bavil. Možná jsem udělala chybu, když jsem ho ukončila, ale myslím, že by to nakonec tak jako tak přislo, neměl až tak úplně budoucnost a nemyslím si, že byl připravený na vztah. Hodně citlivý kluk, ale bohužel přesvědčený o své nadřazenosti vůči vrstevníkům. Měla jsem ho dost ráda a i když jsme spolu byli krátce, můj rozchod s ním byl pro mě zatím asi nejbolestivější zkušeností. V současné době spolu komunikujeme asi jednou za půl roku, tři věty na icq.
Radek byl můj imaginární kamarád. Jeden čas jsme spolu sdíleli hodně informací, včetně těch, které bychom se neodvážili svěřit komukoliv jinému. Naše "kamarádství", jestli se tomu tak dá říkat, pokud se bavíš s člověkem, kterého jsi nikdy neviděl a neuvidíš, bylo na úúúplně jiném levelu, než vztah s jakýmkoliv jiným člověkem. V podstatě nikdy nic nebylo myšelno tak, jak to bylo řečeno a přesto jsme si rozuměli. Dost a dost často jsme si psávali v dobách, kdy na Lapiduch až tak moc nechodil. Teď ho tam vídám o dost víc, ale zato už spolu moc nekomunikujeme. Nevím, jestli mojí povahu nějak zásadně ovlivnil, ale ráda na ty doby vzpomínám. Nejsme na sebe nijak nasraní, občas si napíšem, jen už si není co říkat.
A to by bylo asi tak všechno. Jistě existuje spousta dalších lidí, kteří na mě měli velký vliv, ale s těmi jsem stále v kontaktu a proto je neřadím mezi "kapky". A pak existuje velké množství lidí, které také už nevídám a vliv na mě měli, ale náš "vztah" nepovažuju za dostatečně dlouhý, abych je tady uváděla, i když možná ten vliv byl větší.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
