pondělí, 23. května 2011

Kde se v Praze nejlíp nakupuje?

Tento článek je zcela subjektivní.

Samozřejmě na takovou otázku nelze odpovědět jednoduchou odpovědí, protože každý obchod má svoje pro a proti. Osobně navštěvuji spíš větší nákupní centra, takže převážná většina tipů bude věnována jim, ale ne všechny.
Takže to vezmu postupně:

Zelenina a ovoce: pokud chci jen mrkev na polévku, tak si obvykle zaběhnu jen do jednoho z tisíců vietnamských zeleninových krámků po celé Praze, ale jedu-li na větší nákup, tak se snažím vybrat obchod, kde se dá sehnat kvalitní ovoce a zelenina. Naprosto nemůžu doporučit Kaufland, výběr je tam sice docela veliký a ceny poměrně nízké, ale cenám odpovídá i kvalita. Chcete-li se tedy vyhnout skupinám zuřivých důchodců peroucích se o tu jednu jedinou nenahnilou cibuli za korunu padesát, tak pro zeleninu do Kauflandu raději nejezděte. Lidl i Globus mají sice docela kvalitní, ale zase opravdu malý výběr. Nakupovat se tam vyplatí pouze základní zeleninu a ovoce, nějaká jablka, pomeranče, banány, papriky, mrkve, cibuli, ... Výjimečně tam mají i něco zajímavějšího. Docela spokojená jsem s výběrem ovoce a zeleniny v Tescu. Ne každý kus je sice ryzí zlato, ale docela často to probírají a výběr je opravdu luxusní, od každého druhu pět různých odrůd a dá se tam sehnat i něco poněkud exotičtějšího, než pomelo.

Maso a uzeniny: Narozdíl od zeleniny, maso v Tescu spíš nenakupuji. Ne, že bych snad někdy měla problém s čerstvostí (což se bohužel nedá říct o Albertu), ale balené i za pultem se všechno to maso tváří tak nějak unaveně. S tím, že ten pultový prodej masa je spíš jen tak mimochodem. Ryby se tam dají pořídit ale dobré, mluvíme-li tedy o chlazených, ne mražených. Pro maso a uzeniny zamířím samozřejmě neomylně do Globusu. Výběr není až tak monumentální, zato kvalita je úplně někde jinde, než ve zbytku obchodů. Aby ne, Globus jako jediný, o kterém vím, si vyrábí vlastní uzeniny a to (prý) pouze z masa. V nabídce mají třeba jen 5 druhů párků, ale každý z nich chutná dokonale. Maso za pultem se na potenciálního kupujícího nesměle červená a usmívá a je radost si ho dát do košíku. Zato výběr ryb mě nijak výrazně nenadchnul. Ostatní obchody rovnoměrně pokulhávají v kratších či delších rozestupech za Tescem, kromě Alberta, kde je to maso vysloveně špatné. Svého času jsem nakupovala téměř výhradně tam a stalo se mi bohužel až moc často, že to maso bylo prostě zkažené už po příchodu domů. Nicméně Albert se samozřejmě velikostí a zásobovaností prodejen nemůže rovnat obchodům, o kterých jsem mluvila. Lidl, minimálně ten do kterého chodím já, snad oddělení masa ani nemá (v rámci budovy je tam ale samostatná masna se stejnou otevírací dobou). Tuším, že je tam jen jeden chlaďák, obvykle zející prázdnotou, kde bývá trochu baleného masa. Zato mají výtečné balené uzeniny jako klobásy nebo Schwartzwaldskou šunku. No a pojedete-li na chatu nebo kamkoliv kolem Davle, zastavte se v místním uzenářství. Tvrdí se o něm, že je jedno z nejlepších a z toho mála co jsem odtud měla jim musím dát za pravdu.

Mléčné výrobky: Pokud je to možné, mléko nakupuji zásadně v automatech na mléko. V Praze je jeden v nákupním centru v Hostivaři a (prý, neověřovala jsem) bývá některé dny v týdnu na Kubánském náměstí v rámci trhů. Je to pravděpodobně bohužel jediné opravdové mléko, které se v Praze dá sehnat. Pokud to možné není, tak balené, trvanlivé mléko je asi skoro všude stejné. Co se týče jogurtů, tak Lidl nemá až takový výběr, jak bych ráda. A těch pár vlastních co nabízí, nějaké neurčité značky, musím konstatovat je na chuť docela hnusných. Tesco a Globus mají oba docela pěkný výběr. Jak to vypadá v Kauflandu si nedovedu vůbec vybavit, takže asi nic moc :) Sýry jsou všude stejné, jen Lidl má občas pár takových, které se u nás standardně nedají moc sehnat. Pěkný výběr sýrů mají i některé Alberty.

Pečivo: Globus má poměrně velký výběr měkkých chlebů nejrůznějších tvarů i chutí. Tesco má výběr sice taky docela velký, ale měla jsem tam několikrát problém s určitou nedopečeností (po rozkrojení je chléb uvnitř podivně lepkavý a lepí se na nůž). Kaufland, co jsem zkusila, měl chleba taky docela tvrdý (byť dopečený). Nutno podotknout, že jsem chléb v Globusu sama neochutnávala, takže nemůžu říct, jestli je lepší než u konkurence. Co jsem ochutnávala byly jakési „královské“ nebo jaké rohlíky (prostě o trochu větší a o trochu dražší než obyčejný rohlík) a ty byly luxusní. Měkké jako čerstvé i druhý den a i na chuť vynikající. Trochu mi připomínají vlašimské rohlíky a housky z pekárny Turek, které jsou proslavené po celém širokém okolí. Jelikož jsem s Turkovými shodou okolností určitým způsobem rodinně spřízněná, tak jsem za život jejich housek měla opravdu hodně, a musím říct, že lepší jsem asi nejedla. Každému, komukoliv, kdo pojede kolem, doporučuji zastavit se v prodejně a nabrat si pečivo na víkend. Je to taková pečivovitá alternativa Davelských uzenin.
Tesco mívalo pečivo docela dobré, ale domnívám se, že poslední dobou u nich propagují jistou politiku šetření, a tak sýrové rohlíky jsou už sýrové jen s velkou dávkou představivosti a podobně to je se vším, vyjma koblih s polevou, které vyjma tlusté vrstvy polevy obsahují také ohromné množství velice sladké marmelády. Snad na ně časem začnou taky aplikovat metodu šetření.

Nápoje a lihoviny: Tohle je asi stejné v Tescu jako v Globusu jako v Kauflandu. V Lidlu se obvykle nedají sehnat značkové nápoje, jako Coca Cola apod. (i když to se liší prodejna od prodejny, v jedné jsem je viděla), nutno podotknout, že jejich náhražky jsou velice kvalitní. Freeway Cola (a další sladké pyskolepy) jsou prý velmi dobré a já osobně jsem si tam zamiovala Siti ledový čaj, který považuji za srovnatelný s nejrůznějšími Nestea a podobnými, ale za mnohem lepší cenu. Kaufland má v tomhle výběr asi skoro nejlepší.

Ostatní potraviny a pochutiny: Saláty, a teď myslím takové ty pultové, nejrůznější hermelínové, surimi, vlašské.. Nekupujte je nikde jinde než v Kauflandu. V Tescu nejsou nic moc a v Globusu jsou opravdu nepoživatelné. Z Albertu riskujete střevní potíže. Opravdu – Kaufland dělá vynikající, čerstvé, lahodné saláty. A jestli ne každý, tak minimálně ten na Chodovské. Kaufland má taky docela zajímavý výběr nejrůznějších salátových a barbecue omáček. Sladkosti jsou taky asi všude stejné, s tím, že v Lidlu nedostanete žádné z těch, co znáte z reklam, ale je tam spousta zajímavých alternativ. Osobně mám velice ráda zmrzlinu z vlašských ořechů. Ve většině obchodů se dá sehnat pouze předražená Carte D’Or, ale v Lidlu mají zajímavý výběr výborných vaničkových zmrzlin včetně té vlašské za poloviční cenu. Vlašskooříšková z Globusu mě naopak velice zklamala, je na ní hodně poznat, že kolem smetany (a asi ani mléka) ani neproběhla. V Lidlu mají taky moc dobré chlazené lasagne a taky chlazenou pizzu, která je prý dobrá, i když já o tom přesvědčená nejsem. Dá se tam také sehnat mražená obalovaná mozarella a hermelín na smažení za zajímavé ceny (včetně moc dobré bazalkové, potažmo brusinkové omáčky).


Na víc si teď nevzpomenu. Pokud budete mít nějaké připomínky, poznámky nebo další tipy, napište do komentáře a jednou za čas je přidám.

Doufám, že jsem alespoň někomu pomohla s rozhodováním kam na nákup. Vzhledem k tomu, že v současnosti si musíme docela hlídat ceny, tak se často musíme docela rozhodovat, kam jet nakoupit a předpokládám, že nejsme jediní.

čtvrtek, 24. února 2011

Takhle jedou pání, takhle jedou dámy

Aneb o kvalitě cestování hromadnou dopravou (která není vyloženě vysoká).

Jsem pražanda a v Praze i pracuji, trávím tedy denně víc jak hodinu v MHD. Jeden můj kolega to okomentoval slovy „Když jsem byl mladší, tak jsem si taky troufal jezdit tramvají, ale teď už bych se neodvážil“. Kolegovi je 30 a bydlí na Praze 5. To jen tak mimochodem.
Nedá se říct, že jezdím v těch úplně největších špičkách, kolem 8:30 už jsou většinou všichni v práci / ve škole a v půl 7 večer zase doma, přesto je hustota vzduchu v tramvaji pravidelně vyšší než únosná.

Abych pravdu řekla, netuším, jestli to, co budu psát, platí pro všechna města, nebo je to pražská specialita - vzhledem k velké rozmanitosti dopravních prostředků, které jsou nám k dispozici. Od lanovky a parníků, přes autobusy, tramvaje, metra, taxiky až po železnici. A to všechno má za úkol pouze vnitroměstsky přemisťovat necelý milion obyvatel (a zhruba 12 milionů turistů soustředěných na Praze 1, 2 a ve Strašnicích). Moje zkušenosti se tedy odvíjí pouze od DPP.

Nerada bych psala tisícíosmý článek o tom, že MHD nejezdí včas a v zimě pro jistotu vůbec. Že řidiči zavírají dveře moc brzo nebo moc pozdě. Že otvírají dveře jako druhá tramvaj a lidi musí přebíhat dozadu, nebo že naopak neotvírají dveře a lidi musí čekat, až dojedou dopředu. Jednak to každý ví a hlavně to už není zajímavé zhruba už od 3. článku na toto téma. Ráda bych se soustředila na druhou skupinu – na chování cestujících. A ne, opravdu nebudu psát o důchodcích. Co se důchodců týče – existuje totiž pouze jedna jediná historka o důchodci, který se snažil vybojovat jedno jediné místo v celé prázdné tramvaji, obvykle obsazené teenagerem, který dotyčného důchodce obzvláště cool způsobem odpálkuje. Zajímavá věc o této historce je, že se vždycky stala kamarádovi vypravěče.

Přes spoustu fascinujících kreslených obrázků sponzorovaných DPP v nejrůznějších dopravních prostředcích nejsou lidé stále ještě úplně schopni pochopit význam slova „hromadná“ v „pražská hromadná doprava“. Pražáci mají totiž zajímavou schopnost – překážet. Aktivně a všude.

„Rebelantská paní“ je krásnou ukázkou překážejícího člověka. Rebelantská paní vystupuje vždycky na velmi frekventované zastávce tramvaje a je to téměř pokaždé dáma kolem padesátky. Stoupne si vždy přesně tam, kde vystoupila. Ergo lidé za ní nemohou vystupovat, lidé před ní nemohou nastupovat a lidé kolem ní nemohou procházet, chtějí-li se dostat někam jinam, než přesně k té paní. Nedovedu si vysvětlit, proč to ta paní dělá, normální mozek přeci nabádá tělo, aby se uklidilo co nejdál z nejrušnější části zastávky. Například do budky, nebo i jinam, já nejsem vybíravá. Stačí mi jakékoliv místo, kde ostatní lidé stojí a nepohybují se. Ona se ovšem signálům z mozku vzepřela => rebelantská paní. Má paní pocit že je oblíbená, otírá-li se o ní 50 naštvaných cestujících?

Další příklad za všechny jsou takzvaní rozhořčení lidé. Rozhořčení lidé se vyskytují ve všech typech dopravních prostředků a obvykle jsou to dámy na jehlových podpatcích nebo funící brunátní pánové. Rozhořčeného člověka poznáte snadno (podle toho, že je rozhořčený). Zhruba v polovině nastupování cestováníchtivých obyvatel do dopravního prostředku, které začíná až po vystoupení všech, kteří byli nahromadění u dveří, se objeví rozhořčený člověk a je celý… rozhořčený, že ho tok těl drze nenechal vystoupit a rameny se prodírá proti proudu, aby se dostal co nejrychleji ven. Na rozhořčených lidech jsou zajímavé zejména dvě věci – nikdy se netváří omluvně, i když by měli (protože chyba je zcela zjevně na jejich straně), vždycky jsou pouze rozhořčení, a nikdy se nejedná o důchodce, i když by člověk předpokládal, že ti by měli mít největší problém se vstáváním, vždycky jsou to buď přehnaně upravené dámy (na jehlových podpatcích) nebo brunátní pánové. Víte, proč to nejsou důchodci? No? Proto, že důchodci stojí u dveří už od předchozí zastávky, aby nemuseli být v pozici rozhořčených lidí. Zlatí důchodci, a to se na ně tolik nadává.

Překvapení cestující je další skupina překážejících osob. Vyskytují se pouze v podzemní dopravě. Jak jistě víte, metro nečeká na nastupující jako tomu je u ostatních. Zavírá se zcela nekoordinovaně bez ohledu na to, zda si stihli všichni nastoupit. Proto je vhodné dostat se do vagonu dřív, než se zavře (ze zjevných důvodů). A tehdy přichází překvapení lidé. Proč překvapení, ptáte se? Drbete se na hlavě a napjatě ohryzáváte propisky? Dobře, dobře děti, nenaléhejte. Povím vám to. Překvapení se jim říká proto, že jakmile nastoupí do vagonu, tak ztuhnou přesně ve dveřích a překvapeně se rozhlíží. Vzhledem k tomu, že dveře jsou dokořán otevřeny a každý vagon má asi 20 velkých oken, nejsem si úplně jistá, co čekali že najdou, nicméně ke zlosti ostatních blokují vchod do doby, než někdo přeruší jejich překvapení za zvuku pištějících dveří slovy „s dovolením“.

Další podzemní skupina se nazývá Spěchající osoby. Vyskytují se pouze na eskalátorech a v jejich těsné blízkosti. Spěchající osoby (stejně jako rozhořčení lidé), ač porušujíc pravidla, jsou přesvědčeni o svém právu a chovají se velmi bezohledně. Podle názorných obrázků pro blbečky každý víme, že na eskalátoru jezdíme zásadně vpravo kromě výjimky, kdy s sebou máme dítě. Tehdy dítě stojí vlevo a drží se za ruku dospělého (vpravo!). Nevím sice, jak to je vyřešené, máme-li s sebou víc dětí (jestli je vhodné požádat jiného dospělého, aby je držel za ruku? Mohlo by to být krajně komplikované v případě, jede-li na eskalátoru celá třída. Ale to je na dlouhou a jinou debatu), ale zato vím, že nám DPP každou cestu před eskalátorem děkuje, že nechodíme po schodech. A tady se dostávám ke spěchajícím osobám, které zcela bezohledně k citům lidí, kteří věší cedule v metru, chodí po schodech. Někdy dokonce běhají. A to všechno v naprostém přesvědčení, že snad já jsem ten, kdo překáží. V momentě kdy jedu po schodech si nemohu dát ani ruku do kapsy nebo se nedejbože vysmrkat, protože bych tím loktem bránila spěchajícím lidem, kteří se snaží ušetřit dvacet sekund svého cenného času. Do absurdna se to dostává v momentě, kdy napjatě sleduji 90letou babičku s berlemi, kterak se heroicky šplhá na své poslední životní cestě do schodů na Karláku.

Spěchající osoby mi připomínají naší účetní na poloviční úvazek, která ráno co ráno stojí ve firemní kuchyňce a kouká na mě, jak si vařím vodu na kafe. Vedeme spolu každé ráno naší malou diskuzi:
„Dobrý den Míšo“ – voda se dovaří – „můžu Vám ukrást vodu?“
„hm, jo…“
„nemám totiž čas čekat, než se uvaří, musím pracovat“
„aha“
- otvírá lednici -
„můžu někomu ukrást mlíko?“
„nevim, moje nejsou“
„tak já si vezmu“

Ale naštěstí se my ostatní drápeme v pracovní době v zadku, takže se přes to čekání dokážeme přenést.

pondělí, 12. července 2010

On the road

Cesty do práce a z práce jsem si už dávno vyhradila jako svoje meditační chvilky. Přemýšlím o všem a o všech. Pravda, poslední dobou to často prokládám myšlenkovými pochody na téma Vedro.
Dnes mě například zaujala hned při nástupu do tramvaje jedna velmi těhotná paní (dost mladá mimochodem). Vedla s sebou dvě malé děti a vypadala že se ve svém těhotenství vyložene vyžívá. Slušně dala přednost všem lidem při nástupu do tramvaje, aby tam následně vtrhla jako dělová koule a rozvýřila už tak velmi těsnou atmosféru. Sunula se ode dveří k sedačkám. Paní vedle mne, která si vybojovala výhodné místo u tyče, tedy se při cestě mohla držet, se rozhodla dát najevo soucit: "Chcete pustit k tyči?". Těhulka se na ní udiveně podívala: "Pff, ne, já chci pustit k sedačce, duh!" (ve skutečnosti paní slovo "duh" neřekla, ale kdyby byla mluvila anglicky, tak by to určitě řekla, taková to byla paní).
Suverénně tedy vyhodila dvě postarší dámy ze sedaček, rozesadila se na ně i s caparty a začala úkolovat všechny okolo. "Mohl byste prosím otevřít támhleto okýnko?", "Mohla byste mi prosím označit tenhle lístek?" a "A ještě tenhleten". A lidé kolem ní otvírali, označovali, mačkali, nemačkali se a málem ani nedýchali, aby náhodou z toho horka paní neporodila předčasně.
Já si ale nemyslím, že těhotenství dělá z člověka nesvéprávnou osobu. Na druhou stranu, kdyby požádala mě, asi bych jí to okno otevřela taky...

Na Náměstí Míru mě zase zaujala stará paní, která měla zjevně problém s mladou paní, kterážto seběhla celý eskalátor a zastavila se čtvrtém schodu odspoda a zbytek sjela. Nevidím důvod, proč by ona paní měla slečně dávat tak hlasitě najevo, že jí to vadí. Ve skutečnošti ani netuším, proč by jí to mělo vadit. Ale vadilo. Někteří lidé asi staví celou svou osobnost na hlasitosti a spoustě názoru.

Po cestě z Náměstí Míru na Jiřího z Poděbrad jsem měla poutavou myšlenku, která mě držela celou cestu metrem: Proč jsou některé asistentky výkonné a jiné nikoliv? A proč jsou jen asistentky výkonné? Existují snad výkonní doktoři? Výkonní skladníci? Výkonní prodavači? Výkonní manažeři (hahaha)? Já jsem obyčejná asistentka a mám pocit, že jsem výkonná dost.

Na eskalátoru na Jiřího z Poděbrad mě odrovnal pán, kravaťák, v pravé ruce dva kufříčky, v levé ruce mobil a... pornočasopis. Ani se tím nijak netajil a dával celému blízkému okolí najevo, že ON ví co bude dělat dnes večer. Víme to snad my?
Jedno vím jistě, nebudu číst (hahaha#2) pornočasopis. Koneckonců, JÁ mám internet!

(takže můžu hrát večer nějakou pěknou MMORPG, nehledejte v tom dvojsmysl)


S pozdravem a přáním hezkého dne

Michaela Vorlová
výkonná Asistentka

středa, 7. října 2009

Nový sitcom CSI

V době své nemoci nemám nic moc na práci a proto si krátím chvíle sledováním nejrůznějších kriminálek na notebooku v pelechu. K takovéto kratochvíli jsme si vybrala CSI (Las Vegas) a Bones. Tyto kriminálky mě nemálo baví, chcete vědět proč?

Á.. what the hell, stějně vám to povím.

Nejsem žádný počítačový expert ani programátorský mág, ale sama sobě aktivně fandím, že si s počítači docela rozumím a určitě s nimi po uživatelské stránce umím daleko lépe než běžná 21letá absolventka obchodní akademie, proto mě často k smrti rozesmějí počítače a počítačoví experti právě v těchto kriminálkách.

Uvedu dva případy nejošklivějších prohřešků, každý z jednoho z výše uvedených:

Takové CSI si aktivně libuje v takzvaném Samovolném násobiči pixelů. Jak taková věc funguje? Vezmete videozáznam (fotografii) z bezpečnostní kamery o velikosti asi 150 x 150 pixelů, kde sledujete pohřešovaného. Pohřešovaný vypadá jako rozmazaná černá šmouha pohybující se mezi jinými černými šmouhami. Zachmuřený vyšetřovatel poklepe na rameno sexy parťákovi, který se před chvílí změnil na odborníka přes videa. "Derreku/Jacku/Františku, mohl bys mi prosím přiblížit jeho obličej?", "jasně, použiju tadyto udělátko co udělá něco a zazoomuju to". Průměrný divák, který ani není schopný rozpoznat, na kterém konci černé šmouhy je umístěna hlava pohřešovaného je pak svědkem zázraku, známeho jako použití Samovolného násobiče pixelů. Z 3x3 Px velkého výřezu obličeje totiž použitím tří libovolných kláves na klávesnici dostaneme perfektní ostrou podobiznu daného člověka. Podobný postup jde aplikovat třeba na odraz obličeje na prosklené výloze nebo klidně na lžíci, kterou daná osoba drží v ruce.

Bones na si na druhou stranu jsou vědomi faktu, že Samovolný násobič pixelů ještě nebyl vynalezen a proto si našli jiný způsob, jak prasit vědu a informační technologie. Tady jsem velmi vysazená na jednu z hlavních hrdinek. Jedná se o brilantní a velmi nadanou počítačovou grafičku, pokročilou programátorku a neuvěřitelně sexy brunetu. Slečna s kdovíjakým vzděláním ve své minulé práci podle svých slov kreslila nahaté lidi, přesto si je schopná na koleni, během tří dnů, vyrobit programy, které jsou na základě uvedené tělesné hmotnosti schopny rozpoznat který člověk na dlooouhém videu z bezpečnostní kamery plném lidí je pohřešovaný chlapec. Jak jsem řekla, slečna je geniální. Zároveň vytvořila program (nevím za kolik dnů), který z lebky dokáže vygenerovat původní podobu člověka. Dobře ona. Všechny simulace samozřejmě nepromítá na obrazovce počítače, ale do světelného kuželu, aby vytvořila 3D simulace, na kterých sice nejsou vidět žádné detaily ale zato je obraz horší. A taky to vypadá cool. Ve výsledku to vypadá takhle:

Chytrá sexy doktorka: "Myslím, že ho praštili tímhle kladivem, které jsem před chvílí objevila, mohla bys to prosím nasimulovat?"
Sexy geniální grafička a programátorka: "Jasně" podívá se na kladivo, zmáčkne osm libovolných kláves (monitor nevidno) a ve světelném kuželu se objeví přesně to kladivo co drží v ruce Chytrá sexy doktorka, se všemi oděrkami a ostatním, které nasimuluje dopad na lebku pod předem vytyčeným úhlem (osobně nechápu proč to musí vidět před sebou nasimulované, když to stejně pak jdou ozkoušet na mrtvole).

Nejlepší je ovšem ale závěr, kdy někdo požádá Sexy geniální grafičku a programátorku, aby mu zvětšila fotku z security kamery. Ta mu (správně) řekne, že čím méně pixelů má původní obraz, tím méně kvalitní bude výřez, následně se jí celá její skupina kolegů od srdce chechtá, že je to jako geek, že ví takovýhle věci. Protože vytvářet programy dneska umí kde kdo, ale vědět co znamená pixel, hahaha.


Čímž nechci říct že se mi seriály nelíbí, akorát si jdu jeden díl pustit ;) ale o tohle jsem se nedokázala nepodělit.

čtvrtek, 21. května 2009

Co jsem se naučila o MMORPG

Ze začátku předesílám, že tohle povětšinou není můj výtvor, neb je to překlad (velmi volný, jestli se mi v něm někdo bude pitvat, budu hodně zlá) z tohoto blogu: http://gameprodigy.blogspot.com/ Abych vysvětlila situaci - mám kamaráda, je to Rumun a už nějakou dobu mě mučí tím, že jeho spolubydlící si pořídil koťátko a on mi nechce ukázat fotku. No a včera mi poslal odkaz na jeho blog (viz výše), kde jsem kromě fotky kotěte objevila i tenhle článek a rozhodla se s ním všechny obšťastnit.

Co jsem se naučila o MMORPG:

- Ať už je Váš životní cíl jakýkoliv, tak jako tak skončíte vždy dobrodruhem.
- Periférie Vašeho rodiště jsou vždy pokryta spoustou malých zvířátek, která Vám ráda poslouží jako boxovací pytel.
- Z kouzlení je žízeň.
- Konzumace normálního jídla vyléčí i to nejhůře vypadající zranění.
- Práce některých lidí spočívá v postávaní a čekání na někoho, kdo jim přinese věci. (taky bych se asi stala dobrodruhem, kdybych měla na výběr mezi tím a tímhle)
- Nehledě na to, kolik lidí mu řekne kde jsou, ubohý farmář nikdy nenajde jeho ztracené děti.
- Lidé jsou schopní zaplatit ohromné množství peněz za doručení dopisu svému strýci, který žije 10 minut od nich.
- Cokoliv zabiješ brzy zmizí a zase se objeví o pár minut později, živé a nepamatující si zhola nic.
- Zvířata budou zvracet zlato když je zabiješ. To je vlastně i způsob, jak je zlato vyráběno, přesto nikde nevidno žádnou továrnu na mince.
- Tvůj charakter nemá problém přežít neurčitě dlouho bez jídla, vody, spánku nebo osobní hygieny.
- Brnění zakrývá 90 % mužského těla ale jen 20 % ženského těla. Což nic nemění na faktu, že v obou případech váží naprosto stejně a nabízí totožnou obranu.
- Kroužkové bikiny jen ten nejsilnější a nejlepší obranu nabízející kus zbroje.
- Když jste velmi silná starověká bytost a chystá se Vás napadnout banda útočníků, nejlogičtější bude zabít toho týpka, co Vás nejvíc sere s tím, že mimojiné budete náhodně vrhat oheň po ostatních. Shodou okolností, ten kdo Vás štve nejvíc je také ten, kdo má nejtěžší brnění a nosí štít.
- Obrnění a oštítění válečníci obvykle nasírají nejsilnější bytosti mnohem víc, než kouzla hromadného ničení vrhaná do jejich tváří.
- Sebevíc budete zranění, nikdy neucítíte bolest nebo slabost. Někdy naopak budete sílit.
- Nikdo nikdy nepoužívá hole jako pomůcku při chůzi nebo aby s nimi někoho zmlátil, namísto toho hole obvykle zvyšují sílu vašich kouzel.
- Bez ohledu na to jak velký jsi, NIKDY tě ani nenapadne zašlápnout nebo rozmačkat útočníka, který se tě pokouší zabít, namísto toho se ho budeš snažit praštit první zbraní co najdeš.
- Silná a mocná stvoření vždycky uchovávají silné a mocné předměty, přestože pro ně nemají žádné využití.
- Když tě budou honit potvory dostatečně dlouho, tak se po čase unaví (ty však nikoliv) a prostě na tebe zapomenou. Také nejsou schopné slyšet nebo vidět cokoliv co se odehrává víc jak dvacet metrů od nich.
- Dostatečně velký meč může někdy udělat víc škody než obrovské vybuchující ohnivé koule.
- Nehledě na to jakou sračku a zbytečnost zvedneš ze země, někdo to určitě koupí.
- Jestliže zabiješ dostatečné množství potvor a uděláš dostatečné množství dovážek (jedno čeho), budeš obklopen zářivým světlem a porosteš v síle.
- Je jedno kolikrát zemřeš, nikdy to není permanentní.
- Nehledě na to, kolikrát že mrcha zabije, vždycky se můžeš vrátit a zkusit to znovu.
- Všichni trpaslíci jsou Skoti, rádi chlastají a žijí v zasněžených nebo podzemních (ideálně obojí) oblastech
- Neexistuje nic takového jako tlustí lidé.
- Ačkoliv se všechny rasy rodí, je jen velmi málo míšenců, leda že by byli mocní, významní a úžasní.
- Trollové jsou Jamajčané, nebo zlí a/či tupí.
- Velcí a silní bojovníci kteří zabíjí profesionálně draky taky sem tam sbírají roztomilé chlupaté věci.
- Číňané jsou zlý národ tvořený pouze farmery.

středa, 20. května 2009

Hory #1

Hory. Hory. Hory. Hory. Hory… říká se, že pokud si nějaké slovo opakujete dostatečně často pořád dokola a dokola, brzy ztratí význam. Tohle ne. Hele: Hory. Hory. Hory. Hory. Hory.

Ne, nic. Pořád pociťuji tu směsici opovržení a nadšeného šimrání v žaludku.

Opovržení zejména proto, že hory jsou místem plánovaných, fyzicky náročných aktivit, prováděných za pomoci náhodně vybraných kusů dřeva a plastů, opracovaných tak, aby zajišťovaly pokud možno co nejmenší možnou řiditelnost daným ubožákem, který dospěje k rozhodnutí, že by to měl teda prubnout. (za tuhle větu by mě mimochodem pan profesor Mgr. Michal Nejedlo, jenž měl tu smůlu být mým češtinářem po celé čtyři roky mého středoškolského studia, s prominutím zabil. <- a za tuhle taky.)

Nadšené šimrání je pro změnu způsobeno vědomím, že ne vždycky se jede na hory v zimě. A když se tam nejede v zimě, tak nás všechny jistě čeká spousta zábavy. A proto nemůžu říct, že bych byla s horami nějaký extra kamarád, ale taky je neumisťuji na svůj Black list, jelikož a protože si to za ta zbývající tři roční období bohatě vynahradí zimní utrpení.
Proč to ale píšu. S „mými“ horami je spojeno několikero zážitků, které ani nemusí být tak zajímavé pro neúčastníky, leč já se je pokusím reprodukovat vám, jelikož vás (tím myslím ty tři lidi, kteří to tady čtou pravidelně) to jistě nesmírně zajímá. Abych je ozvláštnila, nebudu využívat vypravování pouze v první osobě, a proto si budete moci užít vynikající češtinářský zážitek a to alespoň do chvíle, než sem dorazí někdo, kdo češtině alespoň trochu rozumí. Potom si budete moci užít pouze zážitek.

Příběh první! Děs a hrůza kousek doprava za sjezdovkou, ne tak daleko od vesnice, ale ne ani tak moc blízko.

- Připravte se na hororové vypravování o pochmurném dni, kdy ve vzduchu visel opar úzkosti a ptáci létali neobvykle nízko.

Sledujeme poklidné stanoviště nic netušících závodních běžkařů, připravujících se na svůj… no závod. Když tu se z nenadání, odnikud a zároveň jakoby odevšud ozývá děsivý nervy drásající řev, kdy krev tuhle v žilách a neobvykle nízko létající ptáci zmateně naráží do kamenů. Běžkaři otáčí své hlavy za zvukem a z jejich tváří se vytrácí všechna ta krev, která tam byla krutým mrazem vehnána. Zorničky se rozšiřují, zuby drkotají a těla se třesou. Děti začínají plakat a psi se už dávno utrhli, utíkají do hor, jelikož zvířata cítí blížící se nebezpečí na míle daleko. Hirošima hadr. A v tento napjatý moment mezi závodníky vjíždí nekorigovatelná godzilla na běžkách, navlečená do oteplovacího oblečení a za ní běží dva mladí pánové, snažící se usměrnit rychlost a směr její jízdy. Godzilla zběsile mává hůlkami a dožaduje se zabrždění. Lidé se rozutíkají do stran, a proto není nikdo zraněn. Godzilla v plné rychlosti bourá do organizačního stanu, padá k zemi s obličejem zabořeným do celty. Je poražena. Bílý živel zvítězil. Sebeúcta stejně jako všechno ostatní na horách na bodu mrazu. Ne, nekřičte děti, ona se vás bojí víc než vy jí. Vždyť stála na běžkách poprvé.


Příběh druhý! Zapadení.

- Tragikomický příběh podle skutečných událostí poukazující na humorné aspekty ne až tak humorných události v odlehlých částech postkomunistických Čech rozervaných krutou zimou. Na modernost písemného projevu poukazuje hovorový jazyk a velké množství závorek.

Ač nejsem velkým příznivcem (žádným příznivcem) lyžování, hory jsou místo poměrně sympatické a proto jsme se tam rozjeli. My, znamená já, můj přítel (Lukáš), naši přátelé (Terka, Honza), Honzy sestra (Martina) a jejich rodiče (rodiče). Jelikož Honza si udělal nedávno řidičák a při té příležitosti zakoupil i automobil (nebo něco jemu poměrně podobné) rozhodli jsme se jet dvěma vozy (do jednoho bychom se stejnak nevešli). Rozdělení osazení bylo Radek (otec), Martina, já a Lukáš a fretka (Barča) v jednom, říkejme mu automobil A, Honza, Hanka (matka), Terka a mega-pes (Caty) v druhém, říkejme mu automobil B. (Jistě se ptáte, proč zrovna Honzův automobil je označen jako B a automobil ve kterém jsme cestovali my je označen jako automobil A. Můžu vás ujistit, že toto označení naprosto není náhodné! Honzovo auto je stará šunka s malými závadami úplně všude, takové auto si nezaslouží být A.)
Cesta probíhala klidně, jak jen s patnáctiletou Martinou v autě klidná může být, fretka vesele smrděla a my jsme se buď bavili, nebo jsme spali. Všichni kromě Radka (otec), ten nespal (doufám). Ten řídil.
Abych vám objasnila situaci, musíme si nejdřív ujasnit několik pojmů:
*Chata - od chaty, kam jsme plánovali dorazit, se dá v zimě zaparkovat buď daleko, nebo ještě dál.
**Sníh - je bílá kluzká břečka, po které se špatně jede.
***Řetězy - je protiskluzová mechanicky nasazovaná věc na kola, kterou jsme neměli.
****Martina - je provokatér a celou cestu se Radka (otec) ptala, jestli by nebylo lepší nasadit si řetězy (viz Řetězy)
Dorazili jsme do města, ve kterém se nachází *Chata. Nadšeni myšlenkou zaparkovat jsme zjistili, že parkování na obvyklých parkovacích stanovištích je buď zabrané, nebo obsazené, což ani jedno neodpovídalo našim představám. Radek, nedbajíc hysterických výkřiků ****Martiny se vydal vyjet velmi strmý **Zasněžený kopec, aby zaparkovat blíž k *Chatě, nedbaje na fakt, že naše auto neobsahuje ***Řetězy.
Úspěšně jsme se dostali asi do poloviny, když tu se karta obrátila. Místo, aby vozidlo stoupalo směrem vzhůru, rozhodlo se k nápadu bezesporu rebelantskému – že pojede dolů. Jindy bych proti takovému sletu událostí nic nenamítala, zejména když jedem z kopce tak dokonce vítám, když auto jede dolů, ale v tuto chvíli nám to nepřišlo jako příjemné zpestření odpoledne. Martina křičela a fretka strachy smrděla ještě víc. Radek (otec) řval na Martinu, ať přestane křičet a fretka stále smrděla. Inu, zastavili jsme. O hroudu sněhu, do které se zabořil celý zadek auta. Od této chvíle se historka stává nudnou, jelikož všechny zbytečné úvodní části byly vyčerpány a proto to shrnu. Čtvrt hodinky jsme to auto zkoušeli vyhrabat, pak přijeli ňácí pánové v jiném autě a pokračovali s námi další půl hodinku, nakonec ho vytlačili kus vejš, ono sjelo zpáty do tý hroudy, trochu mi přejelo nohu, ale pak se nám to povedlo. Jo jestli se ptáte, tak jo, fretka pořád smrděla. Povedená taškařice, že?

Pro všechny tři nadšené příznivce mého blogu:
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

neděle, 29. března 2009

Reklamy

Schválně vás nechám hádat o čem že budu psát. Dám vám přesně tři tečky na rozmyšlenou.
.
.
.
Už víte? Pokud ne, tak mi vás je zcela upřímně líto.

Ano, reklamy jsou radost (nebo to byla Hera?). Jelikož zrovna postrádám televizní přijímač (a vůbec mi to nevadí), tak neznám aktuální situaci na trhu televizních reklam, ale nepředpokládám, že by se za ty dva roky něco podstatného změnilo. Reklamy jako takové pro mě vždycky byly nejzábavnější částí filmu. Upřímně jsem se na ně těšívala, protože pokud nesledujete Přemka Podlahu a jeho Receptář, tak se pravděpodobně u ničeho jiného tak nepobavíte. Reklamy jako takové já dělím do několika skupin. Reklamy tiskové, reklamy rádiové, reklamy televizní, reklamy televizní alternativní a moje nejoblíbenější: Teleshoping. Trochu si je přiblížíme.
REKLAMY TISKOVÉ
Tady se jedná zejména o billboardy, reklamy v novinách či časopisech a nejrůznější reklamy na lavičkách, které obvykle slouží jen k tomu, aby nezletilí domalovávali hlavním aktérům oněch reklam za pomocí vajglů od cigaret fešné kníry a falešné díry v chrupu. Tady bych vypíchla reklamu na nějaký sprej do nosu, která nese název "'Šňup' a jsi v pohodě!". Ta reklama mě fascinuje zejména svou debilitou, ale o tom více u reklam rádiových.

REKLAMY RÁDIOVÉ
To je kapitola sama pro sebe. Rádio poslouchám poměrně pravidelně, v práci nebo na cestách. Reklamy v rádiu mě upřímně serou (stejně jako mě serou aktuální zprávy z domova, světa, dopravy, kultury a počasí 4x do hodiny), jelikož rádio neposlouchám kvůli reklamám (které bohužel jsou v rádiu stejně dlouhé jako v televizi, ale je jich míň, takže za tu hodinku se každá vystřídá třikrát) ale kvůli hudbě. Ale i tady se vyskytují perly, kdy člověk žasne, co byl mozek autorův schopen vymyslet. Zmiňovala jsem se o té šňupací reklamě. To je panečku mistrovské dílo. Existují hned dvě verze a jedna je horší než druhá. Pevně doufám, že to byl autorův záměr jak upoutat pozornost posluchače, ale upřímně, jistá si tím nejsem. Čím si ale jistá jsem je to, že tu reklamu jsem schopná odrecitovat, ale za boha vám nepovím na jaký produkt je, což je asi mírně řečeno kontraproduktivní. A o co jde? V první verzi slečna potká slečnu, která očividně tráví den s nějakým sprejíčkem v nose, jelikož slečna bez sprejíčku si všimne, že slečna se sprejíčkem má sprejíček, i zeptá se slečna bez sprejíčku slečny se sprejíčkem co že to pořád očichává. A slečna se sprejíčkem vypráví dojemný životní příběh, jak právě tenhle sprejíček, jehož jméno si nepamatuji, stál v podstatě jako základní kámen ke všem jejím úspěchům. Načež si slečna bez sprejíčku sprejíček půjčí od slečny, která do nedávna měla sprejíček sprejíček a zjistí, že je úplně super a zakončeno je to chytlavým "šňup a jsi v pohodě!". Druhá verze je víceméně totožná, jen nikoliv se slečnami, nýbrž s pány. Reklama jako taková je velmi směšná (tím špatným způsobem) ale zejména ti lidé, co jí namlouvali (herci?) jsou neuvěřitelně neskutečně strašní. Nevím, kde přesně je vyhrabali, ale jejich přirozené konverzace mě pokládají na zem.

REKLAMY TELEVIZNÍ
Všichni živě vidíme ty zástupy lidí, co si na luxusní večírky nosí 3litrové pixly pracího prostředku. Stejně tak, jako ženy, které jsou schopné prohovořit kredit s kamarádkou na téma "jak ten a ten jogurt ovlivňuje mojí pravidelnou stolici?". A co teprve šampóny, které vám zaručeně zařídí pravidelný sexuální život? Nebo například páry, které po týdnech odloučení nenajdou žádný lepší způsob jak se navzájem přivítat než čokoládovou bonboniérou? Jen si vzpomeňme na toho bouchače z Desperada, který ze všeho nejvíc touží po zahradním traktůrku od Mountfielda, který každý rok od ledna do června měsíc co měsíc k poslednímu dni už už končí s kolem štěstí, aby měsíc následující mohl udělat zase velké překvápko a "kolo stěstííí" prodloužit. A jak že poznáme správnou matku? No protože dává svému dítěti ten správný jogurt za devět padesát. Vzpomeňme taky na paní Vondráčkovou, která svou budoucnost vidí v zmrzlinářském odvětví. Televizní reklamy jsou bezesporu humorné, co si budeme povídat. Často jsou ovšem humorné už samotné produkty. Dejme tomu pomalé glycidy nebo Bifidus esencis (mimochodem, pomalé glycidy najdete ve své kuchyni, jedná se totiž o obyčejný cukr a Bifidus esencis? To je jogurtová kvasinka, obsažená v každém jogurtu). Stejně tak všechny ty super panenky, miminka, které se vyrojí vždy před Vánoci. Sice už mluví perfektní češtinou, ale stále ještě je krmíte z lahvičky, načež se počůrávají, poblinkávají, pokakávají a v podstatě jen čekám až vynaleznou panenku, která bude schopná vyrůst, dát majitelku do domova důchodců a navštěvovat jí jen o Vánocích. Jeden z mých tajných favoritů je už dlouhodobě reklama na jakýsi krém proti plísni na nohách. To takhle pán jde jen v ručníku v šatně v posilovně, pravděpodobně po sprše, když zrádný fungus zautočí na jeho chodidlo. Situace vskutku nezáviděníhodná, taková akutní houba na noze dokáže znepříjemnit den. I pán, celý bezradný stojí uprostřed šatny (když zrovna neběhá po stropě), přemýšleje jak celý problém vyřešit. Ale tu už přichází náš hrdina. Hezčí, více osvalený pán, očividně úspěšnější v osobním životě s velmi atraktivní partnerkou. Nehledě na to, že má na sobě také pouze jen ručník omotaný kolem beder, odněkud vykouzlí krabičku s krémem proti plísni na nohou. Pán zachránil den! Jen skuteční borci používají tuhle mast!
S televizními reklamy úzce souvisí také:

REKLAMY TELEVIZNÍ ALTERNATIVNÍ
Aka reklamy nízkorozpočtové. To je v podstatě takový mezistupeň mezi reklamami tiskovými a televizními. Huhňavý hlas cosi povídá a k tomu se na obrazovce míhají obrázky, kdy si člověk říká, že dnes reklamu není problém udělat třeba v powerpointu, když k tomu máte dostatek nadšení. Tenhle typ reklam se vyskytuje zejména v regionálním vysílání.

TELESHOPING
Dnes už legendární reklama na jakýsi osvalovač s Chuckem Norrisem je jedna z mých nejoblíbenějších, co naplat, drsňák co sleduje drsňáka. Úžasný příběh a ještě lepší pointa. Leč nejedná se pouze o Chucka. Jeden z mých hrdinů, Horst Fuchs, to je prostě frajer. Roky a roky přicházel s novějšími a lepšími kráječi, šlehači, měchači, strouhači, drtiči, kouskovači případně s hybridy všech těchto strojů. Nové mopy, nové vysavače, které se dostanou i tam, kam se běžný vysavač *záběr na vysavač mé prababičky v rukou někoho asi tak zručného, jako Stephen Hawking* nedostane, nové válečky na malování, kdy si můžete malovat třeba ve smokingu, jelikož neukápne ani kapička. Já jsem mu to vždycky věřila! On to prostě uměl podat. Nic jsem si tedy nekoupila, proč taky, žejo, ale věřila jsem mu to! Bývaly časy, kdy jsem u Teleshopu travila dlouhá soboní rána.

.
.
.
Tak co, už víte o čem to bylo?