Moje malá, osobní, bezvýznamná... blog

Kde se v Praze nejlíp nakupuje?

2011-05-23T07:30:00.000-07:00

Tento článek je zcela subjektivní.

Samozřejmě na takovou otázku nelze odpovědět jednoduchou odpovědí, protože každý obchod má svoje pro a proti. Osobně navštěvuji spíš větší nákupní centra, takže převážná většina tipů bude věnována jim, ale ne všechny.

Takže to vezmu postupně:

Zelenina a ovoce: pokud chci jen mrkev na polévku, tak si obvykle zaběhnu jen do jednoho z tisíců vietnamských zeleninových krámků po celé Praze, ale jedu-li na větší nákup, tak se snažím vybrat obchod, kde se dá sehnat kvalitní ovoce a zelenina. Naprosto nemůžu doporučit Kaufland, výběr je tam sice docela veliký a ceny poměrně nízké, ale cenám odpovídá i kvalita. Chcete-li se tedy vyhnout skupinám zuřivých důchodců peroucích se o tu jednu jedinou nenahnilou cibuli za korunu padesát, tak pro zeleninu do Kauflandu raději nejezděte. Lidl i Globus mají sice docela kvalitní, ale zase opravdu malý výběr. Nakupovat se tam vyplatí pouze základní zeleninu a ovoce, nějaká jablka, pomeranče, banány, papriky, mrkve, cibuli, ... Výjimečně tam mají i něco zajímavějšího. Docela spokojená jsem s výběrem ovoce a zeleniny v Tescu. Ne každý kus je sice ryzí zlato, ale docela často to probírají a výběr je opravdu luxusní, od každého druhu pět různých odrůd a dá se tam sehnat i něco poněkud exotičtějšího, než pomelo.

Maso a uzeniny: Narozdíl od zeleniny, maso v Tescu spíš nenakupuji. Ne, že bych snad někdy měla problém s čerstvostí (což se bohužel nedá říct o Albertu), ale balené i za pultem se všechno to maso tváří tak nějak unaveně. S tím, že ten pultový prodej masa je spíš jen tak mimochodem. Ryby se tam dají pořídit ale dobré, mluvíme-li tedy o chlazených, ne mražených. Pro maso a uzeniny zamířím samozřejmě neomylně do Globusu. Výběr není až tak monumentální, zato kvalita je úplně někde jinde, než ve zbytku obchodů. Aby ne, Globus jako jediný, o kterém vím, si vyrábí vlastní uzeniny a to (prý) pouze z masa. V nabídce mají třeba jen 5 druhů párků, ale každý z nich chutná dokonale. Maso za pultem se na potenciálního kupujícího nesměle červená a usmívá a je radost si ho dát do košíku. Zato výběr ryb mě nijak výrazně nenadchnul. Ostatní obchody rovnoměrně pokulhávají v kratších či delších rozestupech za Tescem, kromě Alberta, kde je to maso vysloveně špatné. Svého času jsem nakupovala téměř výhradně tam a stalo se mi bohužel až moc často, že to maso bylo prostě zkažené už po příchodu domů. Nicméně Albert se samozřejmě velikostí a zásobovaností prodejen nemůže rovnat obchodům, o kterých jsem mluvila. Lidl, minimálně ten do kterého chodím já, snad oddělení masa ani nemá (v rámci budovy je tam ale samostatná masna se stejnou otevírací dobou). Tuším, že je tam jen jeden chlaďák, obvykle zející prázdnotou, kde bývá trochu baleného masa. Zato mají výtečné balené uzeniny jako klobásy nebo Schwartzwaldskou šunku. No a pojedete-li na chatu nebo kamkoliv kolem Davle, zastavte se v místním uzenářství. Tvrdí se o něm, že je jedno z nejlepších a z toho mála co jsem odtud měla jim musím dát za pravdu.

Mléčné výrobky: Pokud je to možné, mléko nakupuji zásadně v automatech na mléko. V Praze je jeden v nákupním centru v Hostivaři a (prý, neověřovala jsem) bývá některé dny v týdnu na Kubánském náměstí v rámci trhů. Je to pravděpodobně bohužel jediné opravdové mléko, které se v Praze dá sehnat. Pokud to možné není, tak balené, trvanlivé mléko je asi skoro všude stejné. Co se týče jogurtů, tak Lidl nemá až takový výběr, jak bych ráda. A těch pár vlastních co nabízí, nějaké neurčité značky, musím konstatovat je na chuť docela hnusných. Tesco a Globus mají oba docela pěkný výběr. Jak to vypadá v Kauflandu si nedovedu vůbec vybavit, takže asi nic moc :) Sýry jsou všude stejné, jen Lidl má občas pár takových, které se u nás standardně nedají moc sehnat. Pěkný výběr sýrů mají i některé Alberty.

Pečivo: Globus má poměrně velký výběr měkkých chlebů nejrůznějších tvarů i chutí. Tesco má výběr sice taky docela velký, ale měla jsem tam několikrát problém s určitou nedopečeností (po rozkrojení je chléb uvnitř podivně lepkavý a lepí se na nůž). Kaufland, co jsem zkusila, měl chleba taky docela tvrdý (byť dopečený). Nutno podotknout, že jsem chléb v Globusu sama neochutnávala, takže nemůžu říct, jestli je lepší než u konkurence. Co jsem ochutnávala byly jakési „královské“ nebo jaké rohlíky (prostě o trochu větší a o trochu dražší než obyčejný rohlík) a ty byly luxusní. Měkké jako čerstvé i druhý den a i na chuť vynikající. Trochu mi připomínají vlašimské rohlíky a housky z pekárny Turek, které jsou proslavené po celém širokém okolí. Jelikož jsem s Turkovými shodou okolností určitým způsobem rodinně spřízněná, tak jsem za život jejich housek měla opravdu hodně, a musím říct, že lepší jsem asi nejedla. Každému, komukoliv, kdo pojede kolem, doporučuji zastavit se v prodejně a nabrat si pečivo na víkend. Je to taková pečivovitá alternativa Davelských uzenin.

Tesco mívalo pečivo docela dobré, ale domnívám se, že poslední dobou u nich propagují jistou politiku šetření, a tak sýrové rohlíky jsou už sýrové jen s velkou dávkou představivosti a podobně to je se vším, vyjma koblih s polevou, které vyjma tlusté vrstvy polevy obsahují také ohromné množství velice sladké marmelády. Snad na ně časem začnou taky aplikovat metodu šetření.

Nápoje a lihoviny: Tohle je asi stejné v Tescu jako v Globusu jako v Kauflandu. V Lidlu se obvykle nedají sehnat značkové nápoje, jako Coca Cola apod. (i když to se liší prodejna od prodejny, v jedné jsem je viděla), nutno podotknout, že jejich náhražky jsou velice kvalitní. Freeway Cola (a další sladké pyskolepy) jsou prý velmi dobré a já osobně jsem si tam zamiovala Siti ledový čaj, který považuji za srovnatelný s nejrůznějšími Nestea a podobnými, ale za mnohem lepší cenu. Kaufland má v tomhle výběr asi skoro nejlepší.

Ostatní potraviny a pochutiny: Saláty, a teď myslím takové ty pultové, nejrůznější hermelínové, surimi, vlašské.. Nekupujte je nikde jinde než v Kauflandu. V Tescu nejsou nic moc a v Globusu jsou opravdu nepoživatelné. Z Albertu riskujete střevní potíže. Opravdu – Kaufland dělá vynikající, čerstvé, lahodné saláty. A jestli ne každý, tak minimálně ten na Chodovské. Kaufland má taky docela zajímavý výběr nejrůznějších salátových a barbecue omáček. Sladkosti jsou taky asi všude stejné, s tím, že v Lidlu nedostanete žádné z těch, co znáte z reklam, ale je tam spousta zajímavých alternativ. Osobně mám velice ráda zmrzlinu z vlašských ořechů. Ve většině obchodů se dá sehnat pouze předražená Carte D’Or, ale v Lidlu mají zajímavý výběr výborných vaničkových zmrzlin včetně té vlašské za poloviční cenu. Vlašskooříšková z Globusu mě naopak velice zklamala, je na ní hodně poznat, že kolem smetany (a asi ani mléka) ani neproběhla. V Lidlu mají taky moc dobré chlazené lasagne a taky chlazenou pizzu, která je prý dobrá, i když já o tom přesvědčená nejsem. Dá se tam také sehnat mražená obalovaná mozarella a hermelín na smažení za zajímavé ceny (včetně moc dobré bazalkové, potažmo brusinkové omáčky).

Na víc si teď nevzpomenu. Pokud budete mít nějaké připomínky, poznámky nebo další tipy, napište do komentáře a jednou za čas je přidám.

Doufám, že jsem alespoň někomu pomohla s rozhodováním kam na nákup. Vzhledem k tomu, že v současnosti si musíme docela hlídat ceny, tak se často musíme docela rozhodovat, kam jet nakoupit a předpokládám, že nejsme jediní.

Takhle jedou pání, takhle jedou dámy

2011-02-24T19:03:00.000-08:00

Aneb o kvalitě cestování hromadnou dopravou (která není vyloženě vysoká).

Jsem pražanda a v Praze i pracuji, trávím tedy denně víc jak hodinu v MHD. Jeden můj kolega to okomentoval slovy „Když jsem byl mladší, tak jsem si taky troufal jezdit tramvají, ale teď už bych se neodvážil“. Kolegovi je 30 a bydlí na Praze 5. To jen tak mimochodem.

Nedá se říct, že jezdím v těch úplně největších špičkách, kolem 8:30 už jsou většinou všichni v práci / ve škole a v půl 7 večer zase doma, přesto je hustota vzduchu v tramvaji pravidelně vyšší než únosná.

Abych pravdu řekla, netuším, jestli to, co budu psát, platí pro všechna města, nebo je to pražská specialita - vzhledem k velké rozmanitosti dopravních prostředků, které jsou nám k dispozici. Od lanovky a parníků, přes autobusy, tramvaje, metra, taxiky až po železnici. A to všechno má za úkol pouze vnitroměstsky přemisťovat necelý milion obyvatel (a zhruba 12 milionů turistů soustředěných na Praze 1, 2 a ve Strašnicích). Moje zkušenosti se tedy odvíjí pouze od DPP.

Nerada bych psala tisícíosmý článek o tom, že MHD nejezdí včas a v zimě pro jistotu vůbec. Že řidiči zavírají dveře moc brzo nebo moc pozdě. Že otvírají dveře jako druhá tramvaj a lidi musí přebíhat dozadu, nebo že naopak neotvírají dveře a lidi musí čekat, až dojedou dopředu. Jednak to každý ví a hlavně to už není zajímavé zhruba už od 3. článku na toto téma. Ráda bych se soustředila na druhou skupinu – na chování cestujících. A ne, opravdu nebudu psát o důchodcích. Co se důchodců týče – existuje totiž pouze jedna jediná historka o důchodci, který se snažil vybojovat jedno jediné místo v celé prázdné tramvaji, obvykle obsazené teenagerem, který dotyčného důchodce obzvláště cool způsobem odpálkuje. Zajímavá věc o této historce je, že se vždycky stala kamarádovi vypravěče.

Přes spoustu fascinujících kreslených obrázků sponzorovaných DPP v nejrůznějších dopravních prostředcích nejsou lidé stále ještě úplně schopni pochopit význam slova „hromadná“ v „pražská hromadná doprava“. Pražáci mají totiž zajímavou schopnost – překážet. Aktivně a všude.

„Rebelantská paní“ je krásnou ukázkou překážejícího člověka. Rebelantská paní vystupuje vždycky na velmi frekventované zastávce tramvaje a je to téměř pokaždé dáma kolem padesátky. Stoupne si vždy přesně tam, kde vystoupila. Ergo lidé za ní nemohou vystupovat, lidé před ní nemohou nastupovat a lidé kolem ní nemohou procházet, chtějí-li se dostat někam jinam, než přesně k té paní. Nedovedu si vysvětlit, proč to ta paní dělá, normální mozek přeci nabádá tělo, aby se uklidilo co nejdál z nejrušnější části zastávky. Například do budky, nebo i jinam, já nejsem vybíravá. Stačí mi jakékoliv místo, kde ostatní lidé stojí a nepohybují se. Ona se ovšem signálům z mozku vzepřela => rebelantská paní. Má paní pocit že je oblíbená, otírá-li se o ní 50 naštvaných cestujících?

Další příklad za všechny jsou takzvaní rozhořčení lidé. Rozhořčení lidé se vyskytují ve všech typech dopravních prostředků a obvykle jsou to dámy na jehlových podpatcích nebo funící brunátní pánové. Rozhořčeného člověka poznáte snadno (podle toho, že je rozhořčený). Zhruba v polovině nastupování cestováníchtivých obyvatel do dopravního prostředku, které začíná až po vystoupení všech, kteří byli nahromadění u dveří, se objeví rozhořčený člověk a je celý… rozhořčený, že ho tok těl drze nenechal vystoupit a rameny se prodírá proti proudu, aby se dostal co nejrychleji ven. Na rozhořčených lidech jsou zajímavé zejména dvě věci – nikdy se netváří omluvně, i když by měli (protože chyba je zcela zjevně na jejich straně), vždycky jsou pouze rozhořčení, a nikdy se nejedná o důchodce, i když by člověk předpokládal, že ti by měli mít největší problém se vstáváním, vždycky jsou to buď přehnaně upravené dámy (na jehlových podpatcích) nebo brunátní pánové. Víte, proč to nejsou důchodci? No? Proto, že důchodci stojí u dveří už od předchozí zastávky, aby nemuseli být v pozici rozhořčených lidí. Zlatí důchodci, a to se na ně tolik nadává.

Překvapení cestující je další skupina překážejících osob. Vyskytují se pouze v podzemní dopravě. Jak jistě víte, metro nečeká na nastupující jako tomu je u ostatních. Zavírá se zcela nekoordinovaně bez ohledu na to, zda si stihli všichni nastoupit. Proto je vhodné dostat se do vagonu dřív, než se zavře (ze zjevných důvodů). A tehdy přichází překvapení lidé. Proč překvapení, ptáte se? Drbete se na hlavě a napjatě ohryzáváte propisky? Dobře, dobře děti, nenaléhejte. Povím vám to. Překvapení se jim říká proto, že jakmile nastoupí do vagonu, tak ztuhnou přesně ve dveřích a překvapeně se rozhlíží. Vzhledem k tomu, že dveře jsou dokořán otevřeny a každý vagon má asi 20 velkých oken, nejsem si úplně jistá, co čekali že najdou, nicméně ke zlosti ostatních blokují vchod do doby, než někdo přeruší jejich překvapení za zvuku pištějících dveří slovy „s dovolením“.

Další podzemní skupina se nazývá Spěchající osoby. Vyskytují se pouze na eskalátorech a v jejich těsné blízkosti. Spěchající osoby (stejně jako rozhořčení lidé), ač porušujíc pravidla, jsou přesvědčeni o svém právu a chovají se velmi bezohledně. Podle názorných obrázků pro blbečky každý víme, že na eskalátoru jezdíme zásadně vpravo kromě výjimky, kdy s sebou máme dítě. Tehdy dítě stojí vlevo a drží se za ruku dospělého (vpravo!). Nevím sice, jak to je vyřešené, máme-li s sebou víc dětí (jestli je vhodné požádat jiného dospělého, aby je držel za ruku? Mohlo by to být krajně komplikované v případě, jede-li na eskalátoru celá třída. Ale to je na dlouhou a jinou debatu), ale zato vím, že nám DPP každou cestu před eskalátorem děkuje, že nechodíme po schodech. A tady se dostávám ke spěchajícím osobám, které zcela bezohledně k citům lidí, kteří věší cedule v metru, chodí po schodech. Někdy dokonce běhají. A to všechno v naprostém přesvědčení, že snad já jsem ten, kdo překáží. V momentě kdy jedu po schodech si nemohu dát ani ruku do kapsy nebo se nedejbože vysmrkat, protože bych tím loktem bránila spěchajícím lidem, kteří se snaží ušetřit dvacet sekund svého cenného času. Do absurdna se to dostává v momentě, kdy napjatě sleduji 90letou babičku s berlemi, kterak se heroicky šplhá na své poslední životní cestě do schodů na Karláku.

Spěchající osoby mi připomínají naší účetní na poloviční úvazek, která ráno co ráno stojí ve firemní kuchyňce a kouká na mě, jak si vařím vodu na kafe. Vedeme spolu každé ráno naší malou diskuzi:

„Dobrý den Míšo“ – voda se dovaří – „můžu Vám ukrást vodu?“

„hm, jo…“

„nemám totiž čas čekat, než se uvaří, musím pracovat“

„aha“

- otvírá lednici -

„můžu někomu ukrást mlíko?“

„nevim, moje nejsou“

„tak já si vezmu“

Ale naštěstí se my ostatní drápeme v pracovní době v zadku, takže se přes to čekání dokážeme přenést.

On the road

2010-07-12T00:37:00.000-07:00

Cesty do práce a z práce jsem si už dávno vyhradila jako svoje meditační chvilky. Přemýšlím o všem a o všech. Pravda, poslední dobou to často prokládám myšlenkovými pochody na téma Vedro.

Dnes mě například zaujala hned při nástupu do tramvaje jedna velmi těhotná paní (dost mladá mimochodem). Vedla s sebou dvě malé děti a vypadala že se ve svém těhotenství vyložene vyžívá. Slušně dala přednost všem lidem při nástupu do tramvaje, aby tam následně vtrhla jako dělová koule a rozvýřila už tak velmi těsnou atmosféru. Sunula se ode dveří k sedačkám. Paní vedle mne, která si vybojovala výhodné místo u tyče, tedy se při cestě mohla držet, se rozhodla dát najevo soucit: "Chcete pustit k tyči?". Těhulka se na ní udiveně podívala: "Pff, ne, já chci pustit k sedačce, duh!" (ve skutečnosti paní slovo "duh" neřekla, ale kdyby byla mluvila anglicky, tak by to určitě řekla, taková to byla paní).

Suverénně tedy vyhodila dvě postarší dámy ze sedaček, rozesadila se na ně i s caparty a začala úkolovat všechny okolo. "Mohl byste prosím otevřít támhleto okýnko?", "Mohla byste mi prosím označit tenhle lístek?" a "A ještě tenhleten". A lidé kolem ní otvírali, označovali, mačkali, nemačkali se a málem ani nedýchali, aby náhodou z toho horka paní neporodila předčasně.

Já si ale nemyslím, že těhotenství dělá z člověka nesvéprávnou osobu. Na druhou stranu, kdyby požádala mě, asi bych jí to okno otevřela taky...

Na Náměstí Míru mě zase zaujala stará paní, která měla zjevně problém s mladou paní, kterážto seběhla celý eskalátor a zastavila se čtvrtém schodu odspoda a zbytek sjela. Nevidím důvod, proč by ona paní měla slečně dávat tak hlasitě najevo, že jí to vadí. Ve skutečnošti ani netuším, proč by jí to mělo vadit. Ale vadilo. Někteří lidé asi staví celou svou osobnost na hlasitosti a spoustě názoru.

Po cestě z Náměstí Míru na Jiřího z Poděbrad jsem měla poutavou myšlenku, která mě držela celou cestu metrem: Proč jsou některé asistentky výkonné a jiné nikoliv? A proč jsou jen asistentky výkonné? Existují snad výkonní doktoři? Výkonní skladníci? Výkonní prodavači? Výkonní manažeři (hahaha)? Já jsem obyčejná asistentka a mám pocit, že jsem výkonná dost.

Na eskalátoru na Jiřího z Poděbrad mě odrovnal pán, kravaťák, v pravé ruce dva kufříčky, v levé ruce mobil a... pornočasopis. Ani se tím nijak netajil a dával celému blízkému okolí najevo, že ON ví co bude dělat dnes večer. Víme to snad my?

Jedno vím jistě, nebudu číst (hahaha#2) pornočasopis. Koneckonců, JÁ mám internet!

(takže můžu hrát večer nějakou pěknou MMORPG, nehledejte v tom dvojsmysl)

S pozdravem a přáním hezkého dne

Michaela Vorlová

výkonná Asistentka

Nový sitcom CSI

2009-10-07T02:16:00.001-07:00

V době své nemoci nemám nic moc na práci a proto si krátím chvíle sledováním nejrůznějších kriminálek na notebooku v pelechu. K takovéto kratochvíli jsme si vybrala CSI (Las Vegas) a Bones. Tyto kriminálky mě nemálo baví, chcete vědět proč?

Á.. what the hell, stějně vám to povím.

Nejsem žádný počítačový expert ani programátorský mág, ale sama sobě aktivně fandím, že si s počítači docela rozumím a určitě s nimi po uživatelské stránce umím daleko lépe než běžná 21letá absolventka obchodní akademie, proto mě často k smrti rozesmějí počítače a počítačoví experti právě v těchto kriminálkách.

Uvedu dva případy nejošklivějších prohřešků, každý z jednoho z výše uvedených:

Takové CSI si aktivně libuje v takzvaném Samovolném násobiči pixelů. Jak taková věc funguje? Vezmete videozáznam (fotografii) z bezpečnostní kamery o velikosti asi 150 x 150 pixelů, kde sledujete pohřešovaného. Pohřešovaný vypadá jako rozmazaná černá šmouha pohybující se mezi jinými černými šmouhami. Zachmuřený vyšetřovatel poklepe na rameno sexy parťákovi, který se před chvílí změnil na odborníka přes videa. "Derreku/Jacku/Františku, mohl bys mi prosím přiblížit jeho obličej?", "jasně, použiju tadyto udělátko co udělá něco a zazoomuju to". Průměrný divák, který ani není schopný rozpoznat, na kterém konci černé šmouhy je umístěna hlava pohřešovaného je pak svědkem zázraku, známeho jako použití Samovolného násobiče pixelů. Z 3x3 Px velkého výřezu obličeje totiž použitím tří libovolných kláves na klávesnici dostaneme perfektní ostrou podobiznu daného člověka. Podobný postup jde aplikovat třeba na odraz obličeje na prosklené výloze nebo klidně na lžíci, kterou daná osoba drží v ruce.

Bones na si na druhou stranu jsou vědomi faktu, že Samovolný násobič pixelů ještě nebyl vynalezen a proto si našli jiný způsob, jak prasit vědu a informační technologie. Tady jsem velmi vysazená na jednu z hlavních hrdinek. Jedná se o brilantní a velmi nadanou počítačovou grafičku, pokročilou programátorku a neuvěřitelně sexy brunetu. Slečna s kdovíjakým vzděláním ve své minulé práci podle svých slov kreslila nahaté lidi, přesto si je schopná na koleni, během tří dnů, vyrobit programy, které jsou na základě uvedené tělesné hmotnosti schopny rozpoznat který člověk na dlooouhém videu z bezpečnostní kamery plném lidí je pohřešovaný chlapec. Jak jsem řekla, slečna je geniální. Zároveň vytvořila program (nevím za kolik dnů), který z lebky dokáže vygenerovat původní podobu člověka. Dobře ona. Všechny simulace samozřejmě nepromítá na obrazovce počítače, ale do světelného kuželu, aby vytvořila 3D simulace, na kterých sice nejsou vidět žádné detaily ale zato je obraz horší. A taky to vypadá cool. Ve výsledku to vypadá takhle:

Chytrá sexy doktorka: "Myslím, že ho praštili tímhle kladivem, které jsem před chvílí objevila, mohla bys to prosím nasimulovat?"
Sexy geniální grafička a programátorka: "Jasně" podívá se na kladivo, zmáčkne osm libovolných kláves (monitor nevidno) a ve světelném kuželu se objeví přesně to kladivo co drží v ruce Chytrá sexy doktorka, se všemi oděrkami a ostatním, které nasimuluje dopad na lebku pod předem vytyčeným úhlem (osobně nechápu proč to musí vidět před sebou nasimulované, když to stejně pak jdou ozkoušet na mrtvole).

Nejlepší je ovšem ale závěr, kdy někdo požádá Sexy geniální grafičku a programátorku, aby mu zvětšila fotku z security kamery. Ta mu (správně) řekne, že čím méně pixelů má původní obraz, tím méně kvalitní bude výřez, následně se jí celá její skupina kolegů od srdce chechtá, že je to jako geek, že ví takovýhle věci. Protože vytvářet programy dneska umí kde kdo, ale vědět co znamená pixel, hahaha.

Čímž nechci říct že se mi seriály nelíbí, akorát si jdu jeden díl pustit ;) ale o tohle jsem se nedokázala nepodělit.

Co jsem se naučila o MMORPG

2009-05-21T07:08:00.000-07:00

Ze začátku předesílám, že tohle povětšinou není můj výtvor, neb je to překlad (velmi volný, jestli se mi v něm někdo bude pitvat, budu hodně zlá) z tohoto blogu: http://gameprodigy.blogspot.com/ Abych vysvětlila situaci - mám kamaráda, je to Rumun a už nějakou dobu mě mučí tím, že jeho spolubydlící si pořídil koťátko a on mi nechce ukázat fotku. No a včera mi poslal odkaz na jeho blog (viz výše), kde jsem kromě fotky kotěte objevila i tenhle článek a rozhodla se s ním všechny obšťastnit.

Co jsem se naučila o MMORPG:

- Ať už je Váš životní cíl jakýkoliv, tak jako tak skončíte vždy dobrodruhem.
- Periférie Vašeho rodiště jsou vždy pokryta spoustou malých zvířátek, která Vám ráda poslouží jako boxovací pytel.
- Z kouzlení je žízeň.
- Konzumace normálního jídla vyléčí i to nejhůře vypadající zranění.
- Práce některých lidí spočívá v postávaní a čekání na někoho, kdo jim přinese věci. (taky bych se asi stala dobrodruhem, kdybych měla na výběr mezi tím a tímhle)
- Nehledě na to, kolik lidí mu řekne kde jsou, ubohý farmář nikdy nenajde jeho ztracené děti.
- Lidé jsou schopní zaplatit ohromné množství peněz za doručení dopisu svému strýci, který žije 10 minut od nich.
- Cokoliv zabiješ brzy zmizí a zase se objeví o pár minut později, živé a nepamatující si zhola nic.
- Zvířata budou zvracet zlato když je zabiješ. To je vlastně i způsob, jak je zlato vyráběno, přesto nikde nevidno žádnou továrnu na mince.
- Tvůj charakter nemá problém přežít neurčitě dlouho bez jídla, vody, spánku nebo osobní hygieny.
- Brnění zakrývá 90 % mužského těla ale jen 20 % ženského těla. Což nic nemění na faktu, že v obou případech váží naprosto stejně a nabízí totožnou obranu.
- Kroužkové bikiny jen ten nejsilnější a nejlepší obranu nabízející kus zbroje.
- Když jste velmi silná starověká bytost a chystá se Vás napadnout banda útočníků, nejlogičtější bude zabít toho týpka, co Vás nejvíc sere s tím, že mimojiné budete náhodně vrhat oheň po ostatních. Shodou okolností, ten kdo Vás štve nejvíc je také ten, kdo má nejtěžší brnění a nosí štít.
- Obrnění a oštítění válečníci obvykle nasírají nejsilnější bytosti mnohem víc, než kouzla hromadného ničení vrhaná do jejich tváří.
- Sebevíc budete zranění, nikdy neucítíte bolest nebo slabost. Někdy naopak budete sílit.
- Nikdo nikdy nepoužívá hole jako pomůcku při chůzi nebo aby s nimi někoho zmlátil, namísto toho hole obvykle zvyšují sílu vašich kouzel.
- Bez ohledu na to jak velký jsi, NIKDY tě ani nenapadne zašlápnout nebo rozmačkat útočníka, který se tě pokouší zabít, namísto toho se ho budeš snažit praštit první zbraní co najdeš.
- Silná a mocná stvoření vždycky uchovávají silné a mocné předměty, přestože pro ně nemají žádné využití.
- Když tě budou honit potvory dostatečně dlouho, tak se po čase unaví (ty však nikoliv) a prostě na tebe zapomenou. Také nejsou schopné slyšet nebo vidět cokoliv co se odehrává víc jak dvacet metrů od nich.
- Dostatečně velký meč může někdy udělat víc škody než obrovské vybuchující ohnivé koule.
- Nehledě na to jakou sračku a zbytečnost zvedneš ze země, někdo to určitě koupí.
- Jestliže zabiješ dostatečné množství potvor a uděláš dostatečné množství dovážek (jedno čeho), budeš obklopen zářivým světlem a porosteš v síle.
- Je jedno kolikrát zemřeš, nikdy to není permanentní.
- Nehledě na to, kolikrát že mrcha zabije, vždycky se můžeš vrátit a zkusit to znovu.
- Všichni trpaslíci jsou Skoti, rádi chlastají a žijí v zasněžených nebo podzemních (ideálně obojí) oblastech
- Neexistuje nic takového jako tlustí lidé.
- Ačkoliv se všechny rasy rodí, je jen velmi málo míšenců, leda že by byli mocní, významní a úžasní.
- Trollové jsou Jamajčané, nebo zlí a/či tupí.
- Velcí a silní bojovníci kteří zabíjí profesionálně draky taky sem tam sbírají roztomilé chlupaté věci.
- Číňané jsou zlý národ tvořený pouze farmery.

Hory #1

2009-05-20T22:53:00.000-07:00

Hory. Hory. Hory. Hory. Hory… říká se, že pokud si nějaké slovo opakujete dostatečně často pořád dokola a dokola, brzy ztratí význam. Tohle ne. Hele: Hory. Hory. Hory. Hory. Hory.

Ne, nic. Pořád pociťuji tu směsici opovržení a nadšeného šimrání v žaludku.

Opovržení zejména proto, že hory jsou místem plánovaných, fyzicky náročných aktivit, prováděných za pomoci náhodně vybraných kusů dřeva a plastů, opracovaných tak, aby zajišťovaly pokud možno co nejmenší možnou řiditelnost daným ubožákem, který dospěje k rozhodnutí, že by to měl teda prubnout. (za tuhle větu by mě mimochodem pan profesor Mgr. Michal Nejedlo, jenž měl tu smůlu být mým češtinářem po celé čtyři roky mého středoškolského studia, s prominutím zabil. <- a za tuhle taky.)

Nadšené šimrání je pro změnu způsobeno vědomím, že ne vždycky se jede na hory v zimě. A když se tam nejede v zimě, tak nás všechny jistě čeká spousta zábavy. A proto nemůžu říct, že bych byla s horami nějaký extra kamarád, ale taky je neumisťuji na svůj Black list, jelikož a protože si to za ta zbývající tři roční období bohatě vynahradí zimní utrpení.
Proč to ale píšu. S „mými“ horami je spojeno několikero zážitků, které ani nemusí být tak zajímavé pro neúčastníky, leč já se je pokusím reprodukovat vám, jelikož vás (tím myslím ty tři lidi, kteří to tady čtou pravidelně) to jistě nesmírně zajímá. Abych je ozvláštnila, nebudu využívat vypravování pouze v první osobě, a proto si budete moci užít vynikající češtinářský zážitek a to alespoň do chvíle, než sem dorazí někdo, kdo češtině alespoň trochu rozumí. Potom si budete moci užít pouze zážitek.

Příběh první! Děs a hrůza kousek doprava za sjezdovkou, ne tak daleko od vesnice, ale ne ani tak moc blízko.

- Připravte se na hororové vypravování o pochmurném dni, kdy ve vzduchu visel opar úzkosti a ptáci létali neobvykle nízko.

Sledujeme poklidné stanoviště nic netušících závodních běžkařů, připravujících se na svůj… no závod. Když tu se z nenadání, odnikud a zároveň jakoby odevšud ozývá děsivý nervy drásající řev, kdy krev tuhle v žilách a neobvykle nízko létající ptáci zmateně naráží do kamenů. Běžkaři otáčí své hlavy za zvukem a z jejich tváří se vytrácí všechna ta krev, která tam byla krutým mrazem vehnána. Zorničky se rozšiřují, zuby drkotají a těla se třesou. Děti začínají plakat a psi se už dávno utrhli, utíkají do hor, jelikož zvířata cítí blížící se nebezpečí na míle daleko. Hirošima hadr. A v tento napjatý moment mezi závodníky vjíždí nekorigovatelná godzilla na běžkách, navlečená do oteplovacího oblečení a za ní běží dva mladí pánové, snažící se usměrnit rychlost a směr její jízdy. Godzilla zběsile mává hůlkami a dožaduje se zabrždění. Lidé se rozutíkají do stran, a proto není nikdo zraněn. Godzilla v plné rychlosti bourá do organizačního stanu, padá k zemi s obličejem zabořeným do celty. Je poražena. Bílý živel zvítězil. Sebeúcta stejně jako všechno ostatní na horách na bodu mrazu. Ne, nekřičte děti, ona se vás bojí víc než vy jí. Vždyť stála na běžkách poprvé.

Příběh druhý! Zapadení.

- Tragikomický příběh podle skutečných událostí poukazující na humorné aspekty ne až tak humorných události v odlehlých částech postkomunistických Čech rozervaných krutou zimou. Na modernost písemného projevu poukazuje hovorový jazyk a velké množství závorek.

Ač nejsem velkým příznivcem (žádným příznivcem) lyžování, hory jsou místo poměrně sympatické a proto jsme se tam rozjeli. My, znamená já, můj přítel (Lukáš), naši přátelé (Terka, Honza), Honzy sestra (Martina) a jejich rodiče (rodiče). Jelikož Honza si udělal nedávno řidičák a při té příležitosti zakoupil i automobil (nebo něco jemu poměrně podobné) rozhodli jsme se jet dvěma vozy (do jednoho bychom se stejnak nevešli). Rozdělení osazení bylo Radek (otec), Martina, já a Lukáš a fretka (Barča) v jednom, říkejme mu automobil A, Honza, Hanka (matka), Terka a mega-pes (Caty) v druhém, říkejme mu automobil B. (Jistě se ptáte, proč zrovna Honzův automobil je označen jako B a automobil ve kterém jsme cestovali my je označen jako automobil A. Můžu vás ujistit, že toto označení naprosto není náhodné! Honzovo auto je stará šunka s malými závadami úplně všude, takové auto si nezaslouží být A.)
Cesta probíhala klidně, jak jen s patnáctiletou Martinou v autě klidná může být, fretka vesele smrděla a my jsme se buď bavili, nebo jsme spali. Všichni kromě Radka (otec), ten nespal (doufám). Ten řídil.
Abych vám objasnila situaci, musíme si nejdřív ujasnit několik pojmů:
*Chata - od chaty, kam jsme plánovali dorazit, se dá v zimě zaparkovat buď daleko, nebo ještě dál.
**Sníh - je bílá kluzká břečka, po které se špatně jede.
***Řetězy - je protiskluzová mechanicky nasazovaná věc na kola, kterou jsme neměli.
****Martina - je provokatér a celou cestu se Radka (otec) ptala, jestli by nebylo lepší nasadit si řetězy (viz Řetězy)
Dorazili jsme do města, ve kterém se nachází *Chata. Nadšeni myšlenkou zaparkovat jsme zjistili, že parkování na obvyklých parkovacích stanovištích je buď zabrané, nebo obsazené, což ani jedno neodpovídalo našim představám. Radek, nedbajíc hysterických výkřiků ****Martiny se vydal vyjet velmi strmý **Zasněžený kopec, aby zaparkovat blíž k *Chatě, nedbaje na fakt, že naše auto neobsahuje ***Řetězy.
Úspěšně jsme se dostali asi do poloviny, když tu se karta obrátila. Místo, aby vozidlo stoupalo směrem vzhůru, rozhodlo se k nápadu bezesporu rebelantskému – že pojede dolů. Jindy bych proti takovému sletu událostí nic nenamítala, zejména když jedem z kopce tak dokonce vítám, když auto jede dolů, ale v tuto chvíli nám to nepřišlo jako příjemné zpestření odpoledne. Martina křičela a fretka strachy smrděla ještě víc. Radek (otec) řval na Martinu, ať přestane křičet a fretka stále smrděla. Inu, zastavili jsme. O hroudu sněhu, do které se zabořil celý zadek auta. Od této chvíle se historka stává nudnou, jelikož všechny zbytečné úvodní části byly vyčerpány a proto to shrnu. Čtvrt hodinky jsme to auto zkoušeli vyhrabat, pak přijeli ňácí pánové v jiném autě a pokračovali s námi další půl hodinku, nakonec ho vytlačili kus vejš, ono sjelo zpáty do tý hroudy, trochu mi přejelo nohu, ale pak se nám to povedlo. Jo jestli se ptáte, tak jo, fretka pořád smrděla. Povedená taškařice, že?

Pro všechny tři nadšené příznivce mého blogu:
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Reklamy

2009-03-29T22:48:00.000-07:00

Schválně vás nechám hádat o čem že budu psát. Dám vám přesně tři tečky na rozmyšlenou.
.
.
.
Už víte? Pokud ne, tak mi vás je zcela upřímně líto.

Ano, reklamy jsou radost (nebo to byla Hera?). Jelikož zrovna postrádám televizní přijímač (a vůbec mi to nevadí), tak neznám aktuální situaci na trhu televizních reklam, ale nepředpokládám, že by se za ty dva roky něco podstatného změnilo. Reklamy jako takové pro mě vždycky byly nejzábavnější částí filmu. Upřímně jsem se na ně těšívala, protože pokud nesledujete Přemka Podlahu a jeho Receptář, tak se pravděpodobně u ničeho jiného tak nepobavíte. Reklamy jako takové já dělím do několika skupin. Reklamy tiskové, reklamy rádiové, reklamy televizní, reklamy televizní alternativní a moje nejoblíbenější: Teleshoping. Trochu si je přiblížíme.
REKLAMY TISKOVÉ
Tady se jedná zejména o billboardy, reklamy v novinách či časopisech a nejrůznější reklamy na lavičkách, které obvykle slouží jen k tomu, aby nezletilí domalovávali hlavním aktérům oněch reklam za pomocí vajglů od cigaret fešné kníry a falešné díry v chrupu. Tady bych vypíchla reklamu na nějaký sprej do nosu, která nese název "'Šňup' a jsi v pohodě!". Ta reklama mě fascinuje zejména svou debilitou, ale o tom více u reklam rádiových.

REKLAMY RÁDIOVÉ
To je kapitola sama pro sebe. Rádio poslouchám poměrně pravidelně, v práci nebo na cestách. Reklamy v rádiu mě upřímně serou (stejně jako mě serou aktuální zprávy z domova, světa, dopravy, kultury a počasí 4x do hodiny), jelikož rádio neposlouchám kvůli reklamám (které bohužel jsou v rádiu stejně dlouhé jako v televizi, ale je jich míň, takže za tu hodinku se každá vystřídá třikrát) ale kvůli hudbě. Ale i tady se vyskytují perly, kdy člověk žasne, co byl mozek autorův schopen vymyslet. Zmiňovala jsem se o té šňupací reklamě. To je panečku mistrovské dílo. Existují hned dvě verze a jedna je horší než druhá. Pevně doufám, že to byl autorův záměr jak upoutat pozornost posluchače, ale upřímně, jistá si tím nejsem. Čím si ale jistá jsem je to, že tu reklamu jsem schopná odrecitovat, ale za boha vám nepovím na jaký produkt je, což je asi mírně řečeno kontraproduktivní. A o co jde? V první verzi slečna potká slečnu, která očividně tráví den s nějakým sprejíčkem v nose, jelikož slečna bez sprejíčku si všimne, že slečna se sprejíčkem má sprejíček, i zeptá se slečna bez sprejíčku slečny se sprejíčkem co že to pořád očichává. A slečna se sprejíčkem vypráví dojemný životní příběh, jak právě tenhle sprejíček, jehož jméno si nepamatuji, stál v podstatě jako základní kámen ke všem jejím úspěchům. Načež si slečna bez sprejíčku sprejíček půjčí od slečny, která do nedávna měla sprejíček sprejíček a zjistí, že je úplně super a zakončeno je to chytlavým "šňup a jsi v pohodě!". Druhá verze je víceméně totožná, jen nikoliv se slečnami, nýbrž s pány. Reklama jako taková je velmi směšná (tím špatným způsobem) ale zejména ti lidé, co jí namlouvali (herci?) jsou neuvěřitelně neskutečně strašní. Nevím, kde přesně je vyhrabali, ale jejich přirozené konverzace mě pokládají na zem.

REKLAMY TELEVIZNÍ
Všichni živě vidíme ty zástupy lidí, co si na luxusní večírky nosí 3litrové pixly pracího prostředku. Stejně tak, jako ženy, které jsou schopné prohovořit kredit s kamarádkou na téma "jak ten a ten jogurt ovlivňuje mojí pravidelnou stolici?". A co teprve šampóny, které vám zaručeně zařídí pravidelný sexuální život? Nebo například páry, které po týdnech odloučení nenajdou žádný lepší způsob jak se navzájem přivítat než čokoládovou bonboniérou? Jen si vzpomeňme na toho bouchače z Desperada, který ze všeho nejvíc touží po zahradním traktůrku od Mountfielda, který každý rok od ledna do června měsíc co měsíc k poslednímu dni už už končí s kolem štěstí, aby měsíc následující mohl udělat zase velké překvápko a "kolo stěstííí" prodloužit. A jak že poznáme správnou matku? No protože dává svému dítěti ten správný jogurt za devět padesát. Vzpomeňme taky na paní Vondráčkovou, která svou budoucnost vidí v zmrzlinářském odvětví. Televizní reklamy jsou bezesporu humorné, co si budeme povídat. Často jsou ovšem humorné už samotné produkty. Dejme tomu pomalé glycidy nebo Bifidus esencis (mimochodem, pomalé glycidy najdete ve své kuchyni, jedná se totiž o obyčejný cukr a Bifidus esencis? To je jogurtová kvasinka, obsažená v každém jogurtu). Stejně tak všechny ty super panenky, miminka, které se vyrojí vždy před Vánoci. Sice už mluví perfektní češtinou, ale stále ještě je krmíte z lahvičky, načež se počůrávají, poblinkávají, pokakávají a v podstatě jen čekám až vynaleznou panenku, která bude schopná vyrůst, dát majitelku do domova důchodců a navštěvovat jí jen o Vánocích. Jeden z mých tajných favoritů je už dlouhodobě reklama na jakýsi krém proti plísni na nohách. To takhle pán jde jen v ručníku v šatně v posilovně, pravděpodobně po sprše, když zrádný fungus zautočí na jeho chodidlo. Situace vskutku nezáviděníhodná, taková akutní houba na noze dokáže znepříjemnit den. I pán, celý bezradný stojí uprostřed šatny (když zrovna neběhá po stropě), přemýšleje jak celý problém vyřešit. Ale tu už přichází náš hrdina. Hezčí, více osvalený pán, očividně úspěšnější v osobním životě s velmi atraktivní partnerkou. Nehledě na to, že má na sobě také pouze jen ručník omotaný kolem beder, odněkud vykouzlí krabičku s krémem proti plísni na nohou. Pán zachránil den! Jen skuteční borci používají tuhle mast!
S televizními reklamy úzce souvisí také:

REKLAMY TELEVIZNÍ ALTERNATIVNÍ
Aka reklamy nízkorozpočtové. To je v podstatě takový mezistupeň mezi reklamami tiskovými a televizními. Huhňavý hlas cosi povídá a k tomu se na obrazovce míhají obrázky, kdy si člověk říká, že dnes reklamu není problém udělat třeba v powerpointu, když k tomu máte dostatek nadšení. Tenhle typ reklam se vyskytuje zejména v regionálním vysílání.

TELESHOPING
Dnes už legendární reklama na jakýsi osvalovač s Chuckem Norrisem je jedna z mých nejoblíbenějších, co naplat, drsňák co sleduje drsňáka. Úžasný příběh a ještě lepší pointa. Leč nejedná se pouze o Chucka. Jeden z mých hrdinů, Horst Fuchs, to je prostě frajer. Roky a roky přicházel s novějšími a lepšími kráječi, šlehači, měchači, strouhači, drtiči, kouskovači případně s hybridy všech těchto strojů. Nové mopy, nové vysavače, které se dostanou i tam, kam se běžný vysavač *záběr na vysavač mé prababičky v rukou někoho asi tak zručného, jako Stephen Hawking* nedostane, nové válečky na malování, kdy si můžete malovat třeba ve smokingu, jelikož neukápne ani kapička. Já jsem mu to vždycky věřila! On to prostě uměl podat. Nic jsem si tedy nekoupila, proč taky, žejo, ale věřila jsem mu to! Bývaly časy, kdy jsem u Teleshopu travila dlouhá soboní rána.

.
.
.
Tak co, už víte o čem to bylo?

FYI

2009-03-01T21:55:00.000-08:00

Poznámka: psáno před 10 dny.

Dneska jsem nešla spát.
Ne, že by to byla natolik podstatná informace, že jí cpu na začátek, ale nenapadlo mě nic významnějšího, co by se mi dnes stalo. A jelikož fakt, že nejdu spát když mám druhý den práci je poměrně výjimčný (a co si budem nahláhvat, v nechození spát saju, takže je to výjimečné i o víkendu), vysloužil si místo v první lize. Všichni mu zatleskejme.
*tleská*

A teď k jádru pudla. Žádný totiž není. Výjimečně (dnes jsem nějaká výjimečná) budu vyprávět jen o posledních dnech, o ničem konkrétním. Ti, kteří to tu čtete (což jsou minimálně dva lidé, jak jsem nedávno zjistila) nečekejte žádné závratné zážitky. Mírně jsem stáhla svou přítomnost (leč nedobrovolně) z nejrůznějších koutů internetu, abych jí zaplnila kouty zcela jiné, a mírně neočekávané. Ano, už je tomu tak, umím anglicky (nebo takhle.. neptejte se na to mého přítele, angličtinu studujícího na univerzitě, ten to nepotvrdí), jo, fakt, samotnou mě to udivuje, ale je tomu tak.
Ale všechno pěkně po lopatě.
Jednou z nepříjemných věcí co se mi stala byla angína, streptokokoidní a plná antibiotik, kterou jsem chytla na horách od Honzy (i když ten to popírá), kterému tímto děkuji. A přestože jsem trávila poměrně vysokou část své nemocenské na internetu, na svá obvyklá útočitě jako Lapiduch.cz či nově Facebook jsem zavítala jen málokdy. Další nepříjemností, která následovala bylo, že jsem zjistila, že mi v práci zatrhli internet a to přesně od osmi ráno do čtyř odpoledne. Ergo na Lapiduch teď tak nějak (k velké radosti mého nadřízeného) seru. A proč je tomu tak? Inu, propadla jsem. Ano.
Asi jsem již někde zmiňovala svou oblibu v online hře Lineage II (to je něco jako World of Warcraft, jen lepší a hezčí a zábavnější a vůbec nechápu jak někdo může hrát WoW). Jelikož jsem opustila svůj bývalý server a přestěhovala svůj ctěný zadek na jiný, mezinárodní, byla jsem okolnostmi donucena začít komunikovat (flamovat) v angličtině, a to i přesto, že jsem byla téměř stoprocentně přesvědčená, že kombinace mého již zmiňovaného zadku s jakýmkoliv jazykem odlišným od mateřského je velmi nebezpečná. Ale Světe div se, on to fakt funguje. Sama sebe překvapuji. Zatleskejte mi!
*tleská*

Povím vám (vám těm, kteří jste nikdy nic podobného mezinárodního nedělali, těm, kteří jste to dělali to říkat nemusím), je to zajímavé. Bláhově jsem žila v domnění, že jakákoliv bližší, osobnější komunikace s osobou žijící v cela odlišném světě s odlišnou kulturou, zvyky a vším je velmi složitá. Z jakéhosi důvodu jsem předpokládala, že ti lidé jsou úplně jiní, s jiným smyslem pro humor, jiným způsobem komunikace, nebo že komunikace v jiném jazyce nějakým způsobem omezuje rozlet. No, tak to jsem byla pěkně blbá, to teda jo. Na onom serveru jsem si udělala spoustu známých, a není nic divnějšího si ve tři ráno povídat s člověkem z druhého konce planety (z Číny například), kde zrovna obědvají.
Jestliže ve mně někdy dřímaly kousky xenofobie nebo rasismu, vstup na tento server je spolehlivě ubil tupým předmětem do hlavy. Dokonce jsem si stihla udělat velmi dobrého kamaráda, se kterým trávím značné hodiny na Skype či ICQ (98 % světa nezná ICQ :/ ), nebo ve hře, co si budem povídat, což je mimojiné důvod, proč jsem dnes nespala. Škoda jen, že žije v Rumunsku, v takový prdeli. No, snad mě přijede navštívit.

Jako jo, cítím se jako obrýlený, uhrovatý 18letý panic, jelikož na sobe pociťuji náznaky závislosti na online hře, což obvykle bývalo to, z čeho jsem si u jiných dělala legraci. Na druhou stranu mi to je zatím celkem jedno. Hra mě baví, baví mě poznávat nové lidi a co může být novější než lidé ze zemí, jejichž polohu neumím ani určit na slepé mapě (teď teda zrovna nemluvím o té Číně :) ). Ale abych nevychvalovala jen mezinárodní servery, pojďme vychvalovat hru jako takovou.

Lineage je šikovná věcička, v podstatě něco mezi Sims a Heroes, což jsou moje dvě oblíbené a víceméně jediné hry, které jsem kdy dlouhodobě hrála (pokud nepočítám Princ of Persia a Lost Vikings :) ). Vyberete si postavičku a běháte s ní po vymyšleném světě, zabíjíte potvory a potkáváte tam spousty dalších obrýlených, uhrovatých a ošklivých geeků schovaných za krásně graficky propracovanými charaktery. Což byla ze začátku věc, která mě fascinovala nejvíc. Že za každou z těch postav se skrývá skutečný člověk, který může udělat prakticky cokoliv a je naprosto nevyzpytatelný. No a s těmi postavičkami pak bojujete a cítíte se dobře když nad nimi vyhrajete. Co ale považuji za hlavní výhodu Lineage je grafické provedení. Svět jako takový včetně postav (zajímavé je, že i to nejobludnější monstrum tady vyjma trpaslíků chlapů je krásné) je velice dobře provedený a když se procházíte tím imaginárním světem, máte pocit, jako byste tam skutečně šli/běželi/vraždili (velice uvolňující pokud jste nasraní je zabít někoho, už jsem takhle odrovnala jednu myš). Hra je to veskrze morbidní a jsem si zcela jistá, že všichni ti mladiství, kteří to hrajou budou v dospělosti masovými vrahy. Kdybych na tom nebyla závislá, tak bych všechny ty internety zakázala. No a pointa celé hry je být nejlepší, s nejlepší výbavou a nejlépe propracovanou taktikou zabíjení. Nuda, co? Souhlasím, vůbec nevím proč to hraju. Důležité je, že to ví chytří korejci z NCsoftu.
Dobře, a teď když si o mně vy všichni myslíte cosi o idiocii, přesunem se k jinému tématu.

Po smrti naší kočičky jsme si pořídili číču jinou (nejsem si úplně jistá, jestli jsem to už nepsala, jsem v práci, takže se na internet nedostanu, abych to zkontrolovala), Glorie se jmenuje. Je to taková černo-hnědo-žíhaná potvora s roztomilými zlatými proužky na obličeji, díky čemuž vypadá jako nepovedený smajlík. Zvíře je to veskrze aktivní, zejména v noci a oblíbila si atakovat mou hlavu v křesle ze zadu, takže na židli lítám až mi můj sexy headset nadskakuje. Bohužel její aktivita vzbuzuje u naší sousedky buňky demence a má veliký problém s běhající dvoukilovou kočkou, která ruší její spánek, díky čemuž ruší zase ona spánek náš a zejména ničí naše nervy. Uvažuji, že jí do schránky hodím špunty do uší.

V pátek mi také můj milý kamarád Honza, od kterého jsem chytla angínu (což popírá) oznámil, že v sobotu dělám u nás doma jakousí akci a že děkuje za vřelé pozvání. Tak jsem udělala a myslím, že se to povedlo. Už jen díky tomu, že jsem kvůli oné akci uklidila konečně byt :)

No a myslím, že toutu zábavnou informací, kterou jsem se snažila vyvést lidi z omylu, že hráči online her nemají reálný život bych tento příspěvek v podstatě o ničem ukončila. Hlavně kvůli tomu, že nám v práci momentálně nefunguje topení a moje prsty začínají tak trochu fialovět.
Pokud se k tomu doma dokopu a hodím to na můj blog (pokud tohle čtete, dokopala jsem se), tak sem možná přidám i screen mého alternativního charakteru v té přiblblé hře (pokud ho vidíte, udělala jsem to).

A abyste neřekli, rozloučím se s vámi tím naprosto stupidním herním jazykem, který nepoužívám (nebo ne pořád :) ).

Cya n00bs, afk -> brb. HF!

omg lol...

Přání k 12. 1. 2009

2009-01-12T03:09:00.000-08:00

Jelikož jsem lemra líná a jelikož jsem se na to vysrala 1. 1., nemohu vám napsat přání novoroční, ale na druhou stranu, Nový rok je pořád jen jeden ze dnů v roce a proto netuším, proč bych nemohla přát právě ke dnešku.

K 12. 1. 2009 vám moji milí imaginární přátelé přeji:

V tuhle chvíli měl následovat výčet nějakých humorných, absurdních věcí, které bych vám nepřála, ale protože jsme na žádné takové humorné věci nemohla vzpomenout, tak budeme všichni předstírat že tu jsou. A komu z těch 3 lidí včetně mě co to tu pravidelně čtou se stalo něco absurdního, co byste ostatním nepřáli, bylo by od vás pěkné, kdybyste to přidali do komentářů a já to sem (možná) posléze přihodím.

Krásný zbytek roku!

It´s Raining Man

2008-11-26T03:14:00.000-08:00

Lidé kolem vás (dobře, kolem mně) jsou jako déšť. Chvíli je sucho, pak se najednou rozprší a vy máte pocit, že nikdy nepřestane. Kapky vám padají na hlavu, rozmazávají mejkap a přetváří váš účes tak, abyste vypadali jako když máte mastné vlasy... i když to většina lidí bez nějakých zvrácených sklonů nedělá. Nicméně děšť najednou přestane, a vy přestanete skákat v loužích, díváte se kolem sebe a říkáte si "Tak co je? Proč už neprší? Teď, když mě to zrovna začalo bavit...". A ona nespadne ani kapka. Pech, co?

Přesně tak to vidím s lidmi. Chvíli jste na suchu, nemáte do čeho píchnout, svoje emoce vyléváte do jednoho či dvou nejbližších a občas jste osamělí tak, že si večer povídáte s kočkami či květináčm s jednou dávno uschlou květinou. A pak se najednou kolem vás objeví jeden starý známý, či nový známý, který s sebou přivede dalšího, a dalšího a najednou zjistíte, že jste za poslední dva měsíce neměli víkend, kdy byste oba dva dny skutečně relaxovali, nebo třeba jen byli doma. A pak najednou si známý najde jiné známe, nebo jiný koníček a postupně se z vašeho života začne on, i jeho přátelé, vytrácet, až najednou dojdete k závěru, že jste spolu nekomunikovali několik měsíců a ani vám to moc nechybí.

Budu psát o lidech, kteří pro mně hodně znamenali, ačkoliv teď už nemám tušení kdo a kde jsou. A protože nehodlám nikoho zkompromitovat, tak uvedu jména fiktivní. Nebudu psát o všech, jsou věci, které bych si chtěla nechat pro sebe, ale myslím, že většina se jich tu objeví. Každý z těch lidí s sebou přinesl déšť, kdy mnohdy jedna z těch kapek byla dalším dešťonosičem. Ale vesměs to byli lidé, kteří formovali mojí povahu. Vynechám rovnou rodinné příslušníky, protože o těch povětšinou vím, kde právě asi jsou.

První člověk, co pro mě kdy něco znamenal, to byla asi Jana. Trochu zvláštní holka, která si nenechala nikdy vymluvit, že nemusí mít pravdu. Byla trochu trhlá a hodně rozmazlená rodiči, ale byla to moje první, tak nějak dobrá, kamarádka. Ráda jsem s ní trávila čas a ona měla ráda něoho, koho by mohla zahrnovat milióny svých maličkých problémů, které způsobovaly, že jsem já ty své viděla lehce rozostřeně. Po čase, když jsme obě dosáhly věku velmi pubertálního, jsme si rády hrály na dospělé dámy, chodily na "čaj" a na "pizzu" a na "pivo" a připadaly si, že tak bychom to ty předčasně vyspělé ženy, které pohrdají vrstevníky, měly dělat. Ani jedna jsme neholdovaly alkoholu, a tak nás ani tak moc nemrzelo, že nás spolužáci a podobní nikdy nikam nezvali, což takhle zní moc pěkně, ale vězte, že tehdy nás to sralo. Obě jsme byly tak trochu outsiderky větších společností lidí stejně starých. To ona mě dostala mezi spršku svých známých a já si tam tehdy nadělala, pokud můžu říct, tak několik přátel, a dost známých. Navzájem jsme se začly samy sobě vzdalovat a zjistily jsme, že naše zájmy nejsou ani tak stejné, jako že jsem se je snažila dělat podobné, abych měla někoho, s kým bych mohla něco sdílet, cokoliv. Nakonec náš "vztah" skončil hádkou, ze které jsem doteď tak trochu ukřivděná a nesdílím její pocit, že ona je v právu. Ale na druhou stranu si říkám, že je to možná lepší takhle, protože jestliže někdo je schopný zachovat se takhle, tak nestojí ani o ty pokusy o záchranu.

Dalším, který se právě svezl na vodě po Janě, byl Filip. Kamarád, bláznivě zamilovaný do Janičky, který mi o ní básnil ve dne v noci. Postupem času ale zjistil, že nebyl ani tak bláznivě zamilovaný, jako že se mu líbila a nakonec se mu vlastně ani nelíbila, protože podle jeho slov byla vypatlaná a hrozně jí neměl rád. Ano, Filip přehrával. Všechno, vždycky a všude. Přehrával lásku, přehrával nenávist. Byl by z něj dobrý divadelní herec, ale myslím, že i to herectví by přehrával. Měla jsem ho ráda, hodně moc, i když přátelství s ním bylo poněkud zvláštní. Byl to člověk, co rád pomáhal. Vždycky se uplnul na jednu osobu nebo činnost a snažil se do toho vložit úplně všechno. Když miloval nějaký seriál, miloval ho naprosto. Ne, že by se mu jen líbil, pro něj to byl nejlepší seriál na světě. Dvacet hodin denně trávil sledováním toho seriálu a za dva měsíce byl schopný tvrdit, že to byla vlastně úplná blbost a našel si jiného koníčka. Stejně tak tomu bylo s lidmi, když byl přítelem, byl přítelem. Nebyl nic jiného. Mít ho jako přítele znamenalo vídat se obden, komunikovat s ním neustále o čemkoliv jakoukoliv formou, dlouhé telefony, tisíce SMSek, e-maily, ICQ. Byl by schopný ve dvě ráno vstát a jet za dotyčným člověkem přes celou prahu poplácat ho po rameni. Bohužel, zbožňoval nesoběstačné holky. Zoufalé, pokud možno psychicky poznamenané, zamindrákované, holky, které potřebují nutně pomoci tahat z "depresí". On měl být tahačem. Pokud jste taková, máte velkou šanci, že bude váš oddaný, dokonalý přítel a bude se vám věnovat neustále a pořád a bude žít tím, aby se o vás staral. Alespoń do doby, než ho to omrzí a najde si jiného koníčka. A takové bylo naše přátelství, intenzivní a trvalo asi tak rok. Na konci cosi říkal o tom, že se do mě zamiloval a nesnesl pocit, že jsem s někým jiným (ano, počastoval mě několika sprostými urážkami, když zjistil, že jsem si našla přítele, já, jeho zoufalá chudinka, to jsem si dovolila moc, bohužel) a to asi i zapříčinilo začátek konce našeho přátelství. Nicméně, s odstupem mohu bezpečně říct, že jeho "láska" ke mně byla tak nadnesená, jako asi všechno ostatní. Nutno říct, že mě jako takovou hodně ovlivnil a i svým přátelstvím ze mě udělal to, co mu později tak vadilo - o něco sebevědomější dívku. Navíc měl pěkný smysl pro humor a to je pro mě určující u všech lidí, kterými se obklopuji. Náš "vztah" jsme obnovili na velmi krátkou dobu před pár lety, kdy jsem chvilku chodila s jeho kamarádem, ale od rozchodu jsme se viděli jen jednou a oba jsme si ujasnili, že pro sebe navzájem neznamenáme už nic. Náš nynější vztah se pohybuje někde mezi naprostou ignorací a nenávistí k druhému. I tak snadno se lidé mění. A i on s sebou přivedl spoustu dalších lidí, mezi kterými jsem si našla přátele.

Jedním z lidí, kterého jsme objevila díky Filipovi byl i Jakub. Kuba, obyčejný kluk s originálním humorem a docela odlišnou, bezkonfliktní povahou... Náš vztah se pohyboval zase úplně někde jinde než vztah můj a Filipa. Myslím, že jsme se navzájem měli hodně rádi a kdybych tehdy nebyla zadaná, věřím, že bychom spolu nakonec i chodili. Nevím, jestli by to vydrželo, ale veškeré naše chování tomu naznačovalo. Ne, že bych do něj byla zamilovaná, to ne, ale byl to typ člověka, do kterého bych se zamilovat dokázala a po pár letech jsem zjistila, že to nebylo jednostranné, což mě popravdě řečeno hodně překvapilo. V jakémsi zoufalém pokusu jsme pozdeji naši vzájemnou náklonnost jaksi stvrdili a tím kompletně zničili naše přátelství, i když po takové době to už stejně bylo asi jedno. Když se potkáme, tak se pozdravíme a zeptáme se jak se máme a to je tak jednou za rok, možná za půl.

Tomáš, můj první vážnější přítel. Bydlel v zatracené prdeli, hodně daleko od Prahy :) V podstatě sbalil on mě a vydrželo to 10 měsíců. Bylo tam hodně pro a jestě víc proti. Na spoustu věcí se dnes koukám se zdviženými koutky, byla to ještě dětská láska. Bylo mi 15 a později 16 a jemu skoro dvacet. Mluvili jsme spolu každý den a dlouho, po telefonu ale naše osobní setkání se odehrávala spíš než kde jinde v posteli. Nakonec jsem se zamilovala do někoho jiného a ten vztah na dálku ukončila. Později jsem se v něm jako v člověku hodně zklamala, ne v chování ke mně ale v chování k jiné dívce. V současnosti spolu udržujem stav vzájemné nekomunikace. Na mojí žádost.

Do koho jsem se zamilovala, to byl Pepa. Kluk, se kterým jsem prožila tři roky života a se kterým jsem se před rokem rozešla. Samozřejmě mě ten vztah poznamenal, koho taky ne a ke konci dost negativně. I díky němu jsem pak ze začátku měla problémy ve vztahu dalším, ale podařilo se nám je překonat. Nebudu se o tom dál rozepisovat. Pepa byl ve spoustě směrů skvělý člověk, ale zná ho spousta lidí a bylo by nefér ho tu rozebírat. V současnosti spolu nekomunikujeme vůbec. Na jeho žádost.

Jirka, klučina té doby o dva roky mladší než já, byli jsme spolu asi dva měsíce a ten vztah mě bavil. Možná jsem udělala chybu, když jsem ho ukončila, ale myslím, že by to nakonec tak jako tak přislo, neměl až tak úplně budoucnost a nemyslím si, že byl připravený na vztah. Hodně citlivý kluk, ale bohužel přesvědčený o své nadřazenosti vůči vrstevníkům. Měla jsem ho dost ráda a i když jsme spolu byli krátce, můj rozchod s ním byl pro mě zatím asi nejbolestivější zkušeností. V současné době spolu komunikujeme asi jednou za půl roku, tři věty na icq.

Radek byl můj imaginární kamarád. Jeden čas jsme spolu sdíleli hodně informací, včetně těch, které bychom se neodvážili svěřit komukoliv jinému. Naše "kamarádství", jestli se tomu tak dá říkat, pokud se bavíš s člověkem, kterého jsi nikdy neviděl a neuvidíš, bylo na úúúplně jiném levelu, než vztah s jakýmkoliv jiným člověkem. V podstatě nikdy nic nebylo myšelno tak, jak to bylo řečeno a přesto jsme si rozuměli. Dost a dost často jsme si psávali v dobách, kdy na Lapiduch až tak moc nechodil. Teď ho tam vídám o dost víc, ale zato už spolu moc nekomunikujeme. Nevím, jestli mojí povahu nějak zásadně ovlivnil, ale ráda na ty doby vzpomínám. Nejsme na sebe nijak nasraní, občas si napíšem, jen už si není co říkat.

A to by bylo asi tak všechno. Jistě existuje spousta dalších lidí, kteří na mě měli velký vliv, ale s těmi jsem stále v kontaktu a proto je neřadím mezi "kapky". A pak existuje velké množství lidí, které také už nevídám a vliv na mě měli, ale náš "vztah" nepovažuju za dostatečně dlouhý, abych je tady uváděla, i když možná ten vliv byl větší.

Mám problém

2008-11-09T22:41:00.000-08:00

Ano, mám. Nemůžu přestat brečet v dopravních prostředcích a cítím se pak jako idiot.
Víte, někteří možná zaregistrovali, co jsem kdesi psala. Většina na to nereagovala, co na to taky říct. Své politování mi vyjádřili přesně dva lidi veřejně a jeden člověk osobně, u kterého bych to popravdě řečeno nečekala. Asi že daná osoba má ke zvířatům také blízký vztah. Asi si to nepřečte, ale potěšilo mě to.

Možná to není etické psát, ale musím to napsat. Nechci, aby po ní zůstala jen moje vzpomínka. Nebudu popisovat zdlouhavou nemoc mojí kočky, nebudu vyprávět, jak musela brát prášky, které jí zabíjely. Jak přestala jíst, jak přestala chodit, jen pila. Budu vyprávět jak zemřela.

V pátek jsme nasoukali kočku, která se popravdě řečeno už ani moc nebránila do přepravky a šli jsme k veterináři. Nejedla a hubla. Lékař po dlouhém vyšetření zjistil, že má ucpaná střeva stolicí a je dehydrovaná. Nechali si jí tam, provedli klystýr a pokoušeli se jí pomoci. Večer jsme si jí vyzvedli, s tím, že druhý den přijdeme a necháme jí zase na výživě, jelikož stále nejedla.
Druhý den ráno jsme vláčnou kočku zase nacpali do přepravky a vyrazli na veterinu. Kdybychom věděli, že je to naposledy, co je doma, asi bychom jí nechali rozloučit s ostatníma kočkama. Dohoda zněla, že ve tři zavolám co a jak a pak si pro ní zase přijeli.
Asi v jednu hodinu mi volala doktorka. "Paní Vorlová, mám pro Vás bohužel velmi špatné zprávy" zněla její první slova. Od té chvíle jsem už jen brečela. Vysvětlovala mi, že podle krevního obrazu jí už úplně přestaly fungovat ledviny a proto, že hodně pila. Že se v podstatě otrávila, protože veškeré škodliviny, které by se jinak vyfiltrovaly, šly do krve. Že už jí nezbývá moc času a že musí hodně trpět. Okamžitě jsme za ní vyrazili, se slzami v očích.
Ležela a byla trochu mimo, pod vlivem prášků na bolest, ve velké drátěné kleci, napojená na hadičky a smutně se na mě dívala. Tekly mi slzy a doktorka mi ještě jednou vysvětlovala co se stalo. Řekla, že jsou dvě možnosti, že jí buď můžeme pomoci teď, nebo bychom si jí odvezli domů a až by to bylo vážně hodně špatné, tak že bychom jí přivezli. Říkala, že to je podle jejího názoru otázka dne až dvou, ale že hodně trpí. Rozhodla jsem se pro první možnost. Nechtěla jsem videt umírat to krásné zvíře pomalu a v bolestech. Do teď si jich užila dost a dost.

Držela jsem jí v náručí a šeptem jsem se jí omlouvala. Myslím si, že věděla co jí čeká. Myslím, že to věděla daleko dřív než my všichni. Rezignovala. Položila jsem jí na stůl, a doktorka mi vysvětlovala, co udělá. Stříkne jí do kanily, kterou už měla od kapaček, uspávadlo, aby nic necítila, a pak jí vpíchne injekci, která jí zastaví srdce. Moje slzy kapaly na její kožíšek. Hladila jsem jí a ona se na mě smutně dívala. Připadala jsem si v tu chvíli jako vrah.

Injekce s uspávadlem byla vpravena. Kočička se pomalinku sesunula na bok a usnula. Jazyk měla trochu vystrčený a oči otevřené. Držela jsem ruku položenou na jejím bříšku. Nejúžasnější kočka na světě. Tak chytrá a osobitá. Skutečně jsem jí milovala. Vzpomínala jsem, jak mi v posteli rodila kotě, jak jsme mysleli, že umře a jak jsme jí krmili injekční stříkačkou. Jak tohle léto podstoupila operaci, protože měla dělohu plnou hnisu. Ze všeho se nakonec dostala.
Lékařka stiskla píst. Bříško se přestalo pohybovat. Byla mrtvá. Doktorka zkontrolovala neexistující srdeční činnost. Dál jsem hladila to mrtvé tělíčko. Nechápala jsem, jak je možné, že tak silné zvíře tady přede mnou leží natažené na boku, s očima bez života, dokořán otevřenýma. Pokusila jsem se jí je zavřít. Nešlo to. Dřepla jsem si na bok a políbila ten kožíšek. Nezačala vrnět.
Doktorka se zeptala, jestli jí chci s sebou. Nevěděla jsem, co bych s ní dělala. Bydlím v paneláku. Zaplatila jsem za ukončení osmi let života, naposledy se rozmazaným pohledem podívala na nehybné tělo na černém stole, vzala prázdnou přepravku a odešla.

Chybí mi neskutečně. Nedokážu dělat jakoukoliv činnost, abych si na ní nevzpomněla. Mrzí mě, že musela zemřít ve sterilním prostředí veterinární stanice, v prostředí, ve kterém se bála. Každá věc, co s ní nějak souvisí mi rozhoupe žaludek. V lednici máme masovou výživu pro děti, kterou jsem jí chtěla krmit stříkačkou, až se vrátí od doktora. Až se vrátí... V kabelce jsem dnes ráno objevila šunku, kterou jsem měla přichystanou, abych jí nabídla kočce, kdyby náhodou nechtěla žrát. Chce se mi zvracet. Chce se mi brečet. Chce se mi řvát. Nevím, co budu dělat, když už tu nebude. Šedá eminence, vždycky byla nezúčastněná děje ale tady. Tak nějak nad námi, nad všemi. S vědoucím pohledem se dívala na nás den za dnem. Byla to jistota. Teď už nemusím nikomu každý den dávat prášek, nemusím se omezovat na jednodenní výlety. Nemusím... pláču. Zase a pořád.

Nikdy nezapomenu, na nejúžasnější kočku ze všech. Mourinku.

Bydlení - část druhá

2008-10-13T04:22:00.000-07:00

Už nějakou dobu tomu jest, co jsem slíbila malý návod na hledání bydlení. Pravda, představovala jsem si jeho publikaci o něco dřív, ale měla jsem teď docela napilno v práci (taky jsme budovali team.. ale o tom jindy) a doma a výmluvy, výmluvy, výmluvy.

Tak tedy.
Nebudu povídat o tom, co je třeba zvážit, než si vyberete bydlení, to každý musí vědět. Budu povídat, z vlastní zkušenosti jednak o nejčastějších oblbovácích realitních kanceláří, o inzerátech a o pořízení nového bytu.

Jak prodat byt, aneb Fráze, fráze, fráze:
Po čase zjistíte, že všechny inzeráty sestávají s několika málo stejných frází, po sobě jdoucích v náhodném pořadí. Pro zjednodušení jsem sestavila jakýsi slovníček pojmů, abyste měli představu, co jednotlivé fráze znamenají. Rozdělila jsem je na tři skupiny a povětšinou se týkají jen bytů a to ve velkých městech, s těmi mám nejvíc zkušeností, logicky.

a) Skupina bytevní
"Vybavený starším nábytkem" - každý má jistě svou vlastní představu jak vypadá starší nábytek. Pro někoho to je nábytek z loňské sezóny, pro někoho je to nábytek deset let starý. Věřte mi ale, že pro prodávajícího to má zcela jiný význam, než pro jakéhokoliv rozumného člověka. Občas mě napadá, že tihle lidé by byli schopni označit práchnivou 100letou mrtvolu za postarší milou dámu se širokým úsměvem. Zkrátka, vaše prababička nejspíš vyrůstala v moderněji zařízené domácnosti. Ve skříních budete mít červotoče, nohy postele drží jen na dobré slovo, ten podivný zápach z šuplíků už nikdy nevyčichne a tak je raději nebudete používat a vycpete je mýdlem, aby to přebilo ten smrad. Linka se trochu kácí na stranu a dvířka vám zůstanou v ruce pokaždé, když se je pokusíte otevřít. Můžete i očekávat, že vnitřek trouby vypadá jako něco, co přežilo atomovou válku a pokud budete mít štěstí, tak z matrací nedostanete žádnou ošklivou nemoc. Jediné, co se s tím dá dělat, je to přemístit, překousnout nebo vyházet z okna.
"V původním stavu" - umakartová koupelna a záchod, celý byt polepený příšernými zažloutlými tapetami s omaštěnými fleky, plechová růžovo-bleděmodrá linka (chtěla jsem najít obrázek, ale tuhle komunistickou hrůzu nezná ani Google, přesto nevěřím, že jí někdo z vás nikdy nikde neviděl), okna "dřevěná", oprýskaná, kterými táhne dovnitř ale nejdou otevřít, aby se jimi dalo větrat. Na balkon se nedoporučuje stoupat a ošlapané strakaté linoleum v každé místnosti už zažilo hodně generací.
"V původním udržovaném stavu" - totéž, co v "původním stavu" ale na balkonu jsou truhlíky s muškáty.
"Útulný byteček" - v ložnici, která zároveň slouží jako obývák, dětský pokoj, jídelna, kuchyně, pracovna i sklep se dá otáčet pouze po směru hodinových ručiček a raději ne moc prudce.
"Po částečné rekonstrukci" - Velmi pravděpodobně je tam linka z posledního desetiletí a na umakartu jsou tapety špatně imitující dlaždice. Vybavení pokojů z výprodeje Ikey z roku 1998. Na zemi linoleum imitující dřevo.
"Po celkové rekonstrukci!!!!!" - byt vypadá na první pohled moc pěkně, na podlahách sice není dřevo, ale plovoucí podlaha, která je mu poměrně podobná. Koupelna je rozkošně obložená s rohovým sprchovým koutem nebo vanou. Kuchyňská linka nová a čistá. Vestavěné skříně praktické. Nikdo vám ale neřekne, že plovoucí podlaha je nejlevnější na trhu, že při jakémkoliv styku s vodou se vyboulí a vyboulená zůstane. Že v rozkošné koupelně se nedoporučuje poklepávat na dlaždice, pokud nechcete poletovat po městě a shánět dlaždice stejně velké a aspoň podobně barevné, které by nahradily tu roztříštěnou. Že lince protéká dřez a že posunovací dveře vestavěných skříní s oblibou vypadávají. A to vše s pěti vykříčníky za tím.
"Před rekonstrukcí" příp. "Nutno vidět" - nějakou dobu ho používali bezdomovci jako squat, přičemž si opékali krysy přímo v obýváku a protože vyrvali a prodali v zastavárně záchodovou mísu, udělali si toaletu v kuchyni.
"Originálně řešený byt" - Vemte jed na to, že takhle debilně řešený prostor jste ještě nezažili.

b) Skupina okolní
"S krásným výhledem" - když se podíváte z okna, tak vidíte strom. Ale buďte rádi i za tuto variantu. Nebýt to v inzerátu, tak vidíte panelák.
"V klidném prostředí zeleně" - asi takhle... Do centra města, dokonce ani do jiných měst se, pokud nemáte auto, nedostanete. Pokud je tam spoj na nějaký lepší spoj, tak pouze jeden a to jednou za třičtvrtě hodiny a ještě jenom možná. Můžete sice provozovat velmi romantické procházky buď na pole nebo do lesa, ale zato se nedostanete do práce (nebo kamkoli jinam).
"S výbornou dostupností do centra" - je k dispozici alespoň jeden spoj, který jezdí do centra jednou za čtvrt hodiny ve špičce a jede maximálně půl hodiny. Odměnou je za to řvoucí silnice, dálnice, železnice atd. hned pod okny bytu a ne zcela bezpečné chodníky, zvláště ve večerních hodinách.
"S dobrou dostupností do centra" - je k dispozici alespoň jeden spoj, který jezdí do centra jednou za čtvrt hodiny ve špičce a jede maximálně hodinu. Odměnou je za to řvoucí silnice, dálnice, železnice atd. hned pod okny bytu a ne zcela bezpečné chodníky, zvláště ve večerních hodinách.

c) Skupina prasečí (sviňárny)
Realitní kanceláře na vás mohou ušít pořádné boudy, stává se to zejména u výrazně levnějších bytů nebo domů, než je v okolí zvykem. Pravda, málokdy to dokážou zatajit a vy takový dům nebo byt koupíte, ale ožírá vás to o čas a děláte si zbytečné plány a naděje.
"Babí" - Krásný, kompletně rekonstruovaný byt v domě s novou omítkou, plastovými okny, prostorný, pěkně řešený... prostě sen. Střežte se čtení jen na půl oka, někde tam určitě bude zakomponováno, že podmínkou je dožití 60leté paní. Tedy vy byste si koupili byt i s nájemníkem a můžete se spolehnout, že paní čile bude vyběhávat pět pater aspoň do devadesáti.
"Hypo" - stejný případ jako předtím, akorát na konci bude malým písmem připsáno, že byt za tuhle cenu dostanete jen tehdy, když se zavážete doplatit hypotéku na další dva miliony.
"Info" - jsou vám zcela záměrně zamlžené jakékoliv jiné informace. Třeba jako, že poplatky na ten byt činí v průměru 7 tisíc, nebo že ve sklepě onoho domu je provozován zapadlý noční klub, případně, že sice můžete chodit v noci na toaletu, ale celý dům uslyší, co že to tam zajímavého a hlasitého provozujete a všeobecně rozmnožování s vaším partnerem se stává tak trochu bojovkou jak to udělat, abyste nerušili i lidi bydlící o čtyři patra pod vámi.

Jak začít žít v novém a nezešílet:
Tak se to povedlo, našli jste si bydlení svých snů, v horším případě se nehorázně zadlužili nebo udělali cokoliv, co je potřeba k zaplacení bydliště, ale jedno je jasné, máte ho. S debilním usměvem na tváři ležíte na holé podlaze a koukáte se na strop, na stěny, na okna. Nasáváte vůni svého domova a jste opravdu šťastní. (nesmějte se, jsou lidi co to dělají) (fajn, já jsem to dělala)
Jenže vy ještě nevíte. Znáte pana Murphyho? Že ne? No tak teď se seznámíte. Protože všechno, co se může pokazit, se pokazí. Začne to tím, že až budete ležet na zemi a pozorovat strop, tak najednou uvidtíte, co vaše staré oči, které by dávno zasluhovaly dioptrické brýle, dřív neviděly: Trhlinu. A támhle na zdi další. A támhle je orvaná zeď. A proč se tady ta podlaha tak boulí? Proč jsou sakra zásuvky takhle blbě rozmístěné? Jak je možný, že na chodbě jich je osm a v kuchyni žádná? Proč tyhle dveře drhnou o podlahu. A jakto, že tohle okno nejde otevřít? A proč se nedají pořádně dovřít dvířka sprchového koutu? Od čeho jsou tyhle velké černé čáry na zemi a ty rýhy na zdi? Jak mám sakra dostat mojí postel po schodech do pátého patra? Proč tahle dodavatelská firma vynáší gauče do bytu jen pokud tam je výtah? A jak je krucinal možný, že na celý město je jen jedno auto co odváží žumpu a je na něj dvouměsíční čekací lhůta?! Kde se mám jako teď mýt? A kdo proboha vymýšlel tuhle studnu? Proč tu je tolik let když stejně v létě vzdycky vyschne? A proč ta voda chutná jako když do ní prosákne voda se saponátem, kterým si soused co bydlí na kopci myje auta?

Lidi.. řeku vám jedno. Jebne vám. Zaručeně. Odpor je marný. Smiřte se s tím. Však ono šílenství taky není tak zlý.

Hodně štěstí.

Bydlení - část první

2008-09-30T02:22:00.000-07:00

Hledám. Již sedmý domov. Za celý život jsem prošla všehovšudy šesti bydlišti (pravda, třemi z toho počtu za poslední dva roky). Tentokrát doufám, že v něm vydržím déle než v předchozích (nejlépe déle než 10 let). Všehovšudy to je už čtvrtý byt, který hledám na vlastní pěst (když nepočítám nesčetně domovů, které jsem nalezla, obtelefonovala a snažila se přesvědčit rodičku, že by byly lepší než náš tehdejší, jen kdyby se konečně rozvedla. Nakonec se mi to i podařilo). Říká se, že je lepší dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat. Stěhovala jsem se šestkrát, to je přesně 12 požárů s tím, že plánuji další dva. No řekněte, nemám ale zatracenou smůlu?

Dovolím si tedy menší (dobře větší) shrnutí mých domovů:

1. Idylka:
Rodná vesnice kdesi ve středních Čechách, co by kamenem dohodil od Vysočiny. Tam jsem se tehdy v květnu narodila a tam jsem prožila prvních pět let života. U babičky. Dodnes to místo považuju za domov, přestože tam trvale nebydlím už 15 let. Pěkný, velký, dvougenerační dům se zahradou, kde jsme onehdy bydleli v následujícím seskupení - babička a děda (dole), máma a já, strejda Miloš (když jsem se narodila 11letý) a teta Maruška (15letá) - nahoře. Mamce bylo 19, byla ze všeho celkem vyjukaná a byla na to sama (respektive, můj biologický otec se na ní vykašlal). A tak jsme si tam tak vegetili a Miloš s Maruškou byli spíš moji starší sourozenci než strýc s tetou. V určitém směru je tak beru dodnes, přestože oni se všemocně snaží (snažili a marně) o jakousi výchovu, rady do života a podobné zbytečnosti. Mamka má ještě jednoho bratra, ale ten už v té době žil jinde a dodnes s ním nemáme (většina rodiny) úplně ideální vztahy. Do tří let jsem si tam hověla s mamkou, pak jsem jí dva roky vídala jen o víkendech, protože jezdila na ubytovnu do Prahy a vydělávala. A tak mě vychovávala babička. Chudák. Ale tak jako tak to tam mám ráda. Nejhezčí místo na Zemi.
Jako by to bylo včera si pamatuju, jak ke mně přišla mamka, někdy kolem mých pěti let, nahoru do našeho pokoje. Zrovna jsem byla donucena uklízet si plyšáky do velké kartonové krabice co stála v rohu pokoje. V pokoji bylo šero, byl už večer a ona se mě zeptala, co bych na to řekla, kdybychom se přestěhovaly do Prahy. A tak jsme se přestěhovaly.

2. Velkoměsto:
Ono to ale s tím City zas tak horké nebylo. Bydleli jsme v Kyjích na Praze 9, čtvrť se jmenovala (tedy... stále jmenuje samozřejmě) Jahodnice a ulice byla Travná. A podle toho to tak vypadalo. Nové paneláky (ovšem, tehdy to bylo trochu něco jiného než dnešní nové paneláky. Tyhle nové paneláky jsou dneska staré paneláky a dává se jim nová, pěkná, pastelová fasáda, aby vypadaly nověji) hned u pole a jediný spoj byly autobusy na Palmovku, ke kterým se člověk 15 minut dostával. Byly to byty pro zaměstnance České Národní Banky, kde pracovala už tehdy dospělá a vdaná Maruška. Byt byl 3+1 s balkonem a poměrně velký (překvapuje mě, že ho pro sebe vůbec dostala). Jeden pokoj byl její a manžela (dnes už exmanžela) a druhý pokoj byl můj a mamky. Velký, umakartový byt. Ale žilo se tam dobře. Přesně tři roky. Mamka se rozhodla do toho praštit s pánem, kterého poznala na inzerát (to ještě netušila co nás s ním čeká) a ten pán měl kdesi za Prahou bydlení. Bydlel s jeho matkou v rodinném domku. A tak jsme se stěhovaly tam.

3. Peklo:
V tom domě jsem prožila nejdelších 10 let. Město se jmenovalo Úvaly a dům byl poměrně velký, svým způsobem dvougenerační. S krásnou obrovitánskou udržovanou zahradou a bohužel, s jeho matkou. Holky, co tohle čtete - nikdy nebydlete s matkou svého manžela!
Poprvé v životě jsem měla svůj pokojíček a nebyla jsem z toho nadšená (výhody jsem objevila až po pubertě, když jsem si do nej začala vodit přítele). Bála jsem se tam a vyvinula se zde spousta mých fobií (z pavouků, ze tmy, z široké škály nejrůznějších paranormálních jevů) do maximálních rozměrů. Pokoj byl velikostí dostačující a po okraj nacpaný věcmi. Jako jediný pokoj v domě měl dřevěný strop - respektive strop jen z trámů a nad ním byla půda. Nepokoušejte si ani představit, jak moc se do takového pokoje práší. Nehledě na spousty hmyzu, dopadajícího skrz otvory mezi trámy do místnosti. Také měl nefunkční topení (v zimě v pokoji standardních 11°C - chronický zánět močového měchýře a spousta jiných nemocí zde dostala své útočiště. Ač babka - tedy otcova matka - se mě snažila přesvědčit, že to nemám ze zimy v pokoji ale z toho, že nenosím čepice) a z pokoje jsem měla překrásný výhled na střechu vedle sídlící "dílny" (rozuměj, sklad bordelu co se už nevešel do nevyužité garáže). Nemám na tu dobu téměř žádné dobré vzpomínky související s tím domem nebo s mou nevlastní (nyní už bývalou) rodinou. Můj otec byl mentálně narušený (a já se mu ani nedivím, vzhledem s jakou fůrií musel vyrůstat), naprosto nelogicky uvažující a s pro každou radu si chodil ke své matce (povahově se velmi podobal Desdichadovi, aby si udělali představu ti, kteří ví, o kom je řeč), která naopak byla panovačná a požadovala po něm, aby jí odevzdával celou jeho výplatu (takže jeho, mě a sebe živila moje máma s úřednického platu) a dokonce jeden čas chtěla abychom jí i my platily nájemné.
Když už jsem byla schopná samostatně pořádně uvažovat a dělat si na věci vlastní názor, a když jsem viděla jak se k nám chovají, tak jsme spolu měli hodně sporů. Nakonec jsem po 10 letech přesvědčila, nešťastnou a už rezignovanou mamku, abychom se přestěhovaly. Našla jsem byt a během jednoho dne jsme se sbalily a odešly. Od té doby jsem nikoho z té rodiny neviděla. Babka po pár týdnech zemřela na rakovinu a nevlastního otce, co pro ní 45 let otročil vyškrtla ze závěti, všechno přenechala druhé dceři. Možná mu konečně docvaklo, že jsme nebyly tak úplně vedle, když jsme se ho snažily před ní bránit.

4. Rozpadlík:
Potřebovaly jsme něco tak levného, abychom to mohly utáhnout, dostatečně velkého, abychom se tam nepostřílely a nevybaveného. Našly jsme byt v Karlíně. Byt měl své velké pro - byl obrovský. Obrovské pokoje, obrovská kuchyně a dokonce měla máma i vlastní ložnici, s čímž se ani moc nepočítalo, původně bylo v plánu, že bude mít postel v obýváku. A v rámci možností byl i finančně únosný (na podnájem). Ale měl několik ještě větších proti - jeho stav a jeho koupelna. Koupelna prakticky neexistovala - byla tam místnost, uzoučká a podlouhlá, kam se vešla přesně jedna vana a to tak, že jste vlezli do vany (přes tu stranu kde je špunt) a po zbývajících třech stranách vany jste měli stěny koupelny. Mezi vanou a dveřmi bylo asi 50 cm podlahy a to bylo vše. Ani umyvadlo. Krom toho - koupelna byla hnusná, olezlá a vždycky, když jsem se sprchovala, tak jsem měla pocit, že se špiním. Velmi dlouho tam nebylo ani světlo, zato tam byla moje stolní lampička. Záchod byl na úplně druhé straně bytu, v podobném stavu. Pokoje byly obrovské, ale špinavé, hrbolaté, s vrstvami plesnivějících starších nátěrů a tak dále. Všechno jsme to odrali, asi pětkrát vymalovali a zařídili našim starším nábytkem. A bylo to. V mém pokoji se mnou bydlel můj tehdejší přítel a pomáhal platit nájem a mamka měla pokoj na druhé straně bytu, tak byl klid. Jenže... Každý, kdo se někdy prošel po Karlíně, musí chápat, co znamená ono "jenže". Dům to byl ohavný, sousedi na všech balkonech a oknech pěstovali marihuanu. Kdo nebyl rom, ten nosil aspoň dredy a nebo měl permanentně výraz člověka na drogách. V téže domě (byli jsme úúúplně nahoře, naštěstí) sídlil ve sklepě velmi oblíbený romský bar Harlem, takže nás v noci budil vřískot cikánek, řev cikánů, vzájemné souboje, střelba a nejednou jsem ráno na chodníku překračovala skvrny od krve. Na druhou stranu se mi nikdy nestalo, že by někdo z nich byl ke mně neuctivý, nepříjemý nebo mi něco provedl. Cikáňata mi vždycky s úctou uhla, když jsem se snažila vejít do jimi okupovaných dveří a tak vůbec. Ale nemůžu říct, že bych se cítila dobře, jít v noci po ulici domů. Dokonce ani v tom baráku mě ten strach nepřešel. Ale udělali jsme místnosti co nejvíce hygienickými, vyklidili staré harampádí a spokojeně si tam s kočkama žili. Přesně rok a to na den. Někdy v dubnu jsme se dověděli, že se dům vystěhovává, proč, to nikdo nevěděl, asi kvůli rekonstrukci nebo tak něco. A dva dny po mé maturitě jsme se stěhovali pryč. Máma si koupila na hypotéku tehdy ještě nedostavěný malý byteček v Dobříši (v mezičase žila u sestry, Marušky v sousední vesnici v rodinném domku) a já jsem se, v den mých devatenáctin poprvé v životě postavila na vlastní nohy. S tehdejším přítelem jsme si koupili malý byt 1+kk v Letňanech na hypotéku. Respektive on koupil, já jsem si práci teprve hledala a nechtěla jsem, aby to bylo na naše obě jména, přestože jsem do vybavení vrazila teda taky pořádný balík. Nechtěla jsem řešit v případě rozchodu tahanice o půlku bytu a podobně.

5. Ráj:
Bydleli jsme jako ve snu. Byl to krásný, rekonstruovaný byteček s božskou koupelnou (kvůli které jsem ho chtěla). Na zemi plovoucí podlaha a dlažba. Stěny jsme vymalovali na pastelově žlutou a pořídili si nový nábytek za moje úspory. Letňany jsou krásné místo. Tohle bylo v takzvaných starých Letňanech a tam to bylo ještě krásnější. Jediná doprava byla pro změnu autobus, ale jezdil obstojně a do práce, kterou jsem si našla v Seznamu to bylo třičtvrtě hodiny. To se dalo. Ten byt jsem si zamilovala. Přecijen jsem ho vybírala hlavně já a podepisování smlouvy bylo taky kuriózní - v půl jedenácté v noci v den, kdy jsme ho poprvé viděli. Bohužel na sebe rozchod nedal moc čekat (asi po půl roce soužití). Já jsem tam pak ještě nějakou dobu bydlela sama (a řeknu vám, nic není víc ubíjející zůstat sám v bývalém společném bytě po rozchodu). Tehdy jsem i poměrně dost pila, víno zejména. Asi tak lahev denně. Ale nový vztah mě z podobných stavů dostal a tak jsem se snažila mít tam přítele co nejčastěji. Bylo ale nutné najít si další bydlení, přecijen - byt byl jeho a povolil mi tam zůstat jen proto, že jsem neměla kam jinam jít. Ale našla jsem si spolubydlící a pomalu jsme začly pátrat po bytech.

6. Spolubydlení:
Našly jsme byt ve Strašnicích na Praze 10. Poměrně pěkné okolí, spoje solidní (tramvají a kousek dál je i metro) a byt byl v obstojném stavu - tj. obložená koupelna, čistý záchod a hlavně lednice a pračka, kterou jsme nutně potřebovaly, neboť mojí lednici a pračku si přivlastnil expřítel (respektive mě chytře nenchal zaplatit je, přestože to byla původní dohoda. Tehdy jsem to považovala za milý počin jeho rodičů, kteří nás finančně založili, ale pak jsem pochopila, že v tom byla prostě jen vychcanost. Nu co, život jde dál.) a my jsme neměly na to si je koupit samy. Nábytek jsem krom nočního stolku, knihovny a jídelního stolku se židlemi neměla, nebylo ho jak odstěhovat a tak jsem všechno musela nechat v Letňanech a tehdy jsme podnikly velmi zábavný výlet se spolubydlící do Ikey. Ale nakonec to vyšlo a bydlely jsme. Nájem nebyl nejlevnější, taky je to Praha a rozděleno napůl se to dalo zvládnout. Bohužel jsme řešily takové věci jako že umyvadlo protéká do elektriky a k sousedce pod námi (vyřešeno), že sprchový kout pro změnu neodtéká (vyřešeno), že pračka neždíme a že mrazák v lednici nemrazí (chceme-li nechat něco roztát, tak to nedáváme do dřezu, protože by to snědly kočky, ale do mrazáku). Ale to jsou věci, které se dají zvládnout. Co se nedá zvládnout, je spolubydlení. Už nikdy nehodlám udělat takovou blbost jako nastěhovat se do bytu s cizím člověkem. Momentálně tam bydlím já, přítel a ona a jen vstoupí do bytu, tak jsem nasraná. Prostě ponorka. Takže si hledám další bydlení. Na hypotéku. Ale nejdřív bych si sakra měla vyměnit tu občanku!

7. ?

_______________
V druhé části se zaměřím na samotné hledání bytů. Na co si dát pozor, jak postupovat, kde hledat, co hledat a na nejčastější realitní triky. Už jsem byla na prohlídce opravdu hodně bytů a volala na inzeráty ještě mnohem víc. Myslím, že jakousi praxi už mám.

V bohatství i v chudobě

2008-09-29T12:11:00.000-07:00

[DEFAULTNÍ IMHO] To jsem se tak onehdá bavila s mým LineAge imaginárním přítelem o našem imaginárním vztahu a o jeho imaginárním postupu a přišla řeč na téma svatba. Zaujalo mě to, protože i té animované 3D postavě podle výrazu v té nehybné tváři zjevně zamrzl pot na zádech. Proč mají muži ze svatby takový vítr?

Tohle je otázka, která mě „trápí“ už nějakou dobu a zatím jsem jí nepřišla na kloub. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem opravdu typická ženská. Chci pěknou, velkou svatbu v bílých šatech, rodinu, dům s laťkovým plotem, strom. Prostě co všichni Američani chtějí, vyjma hamburgerů. Nějaká kariéra mi nikdy nic moc neříkala a asi už od těch 14 let vím, co považuju za takzvaný „můj smysl života“.

S tím imaginárním partnerem jsme rozebírali svatbu ze všech stran a úhlů. Všechna pro a proti. A sice jsem možná částečně pochopila jeho důvody proti svatbě, ale můj mozek tohle nebyl schopný přijmout zcela – asi jako když víte, že vesmír se někam rozpíná, ale když se to pokusíte představit, tak vás začne bolet hlava.
Zeptejte se chlapa, proč nechce svatbu? Odpoví Vám, že to je jen cár papíru a že snad vy (myšleno v množném čísle) nepotřebujete podepisovat ten cár, abyste se mohli mít rádi. Zadívá se na vás rozhořčeně, jako byste ho nařknula u nevěry a začne mít kolem toho spoustu řečí, které skončí slovy „já nevim“. Otázka, která ve mně vždycky hlodala je, proč to berou takhle hystericky (bledé obličeje, pod perlící se na čele), když se vlastně jedná o nedůležitý cár papíru? Kvůli nějaké předpojatosti, že se svatbou končí štěstí? Končí svoboda? Že teď už to půjde jen do kytek? Na to není potřeba svatba, pánové – jen tak mimochodem.

Ten dotyčný imaginární přítel to obhajoval takhle: „Když je to teď dobré, proč to měnit? Nemůžeme vědět, že pak to nebude horší.“
Tohle je asi základní moto všech mužských. Změna. Svatba = změna, a to velká změna. Tlustá černá čára za dosavadním životem (aspoň 15 px silná), kdy všechno začíná znovu a úplně jinak. Ale proč by po sňatku měl být vztah jiný? Jen kvůli tomu papíru? Dávno pryč jsou doby, kdy spolu dva lidé začínali žít (v domácnosti i sexuálně) až po svatbě. Každý normální člověk si dnes vyzkouší, jestli by dokázal vydržet s partnerem v jednom bytě. A přesto jsou tu tací, a málo jich není, kteří spolu žijí tři roky, a přesto mají horší polovičky děsivé sny o tom, jak jiné to bude po té svatbě. Nedovedu si představit, co teoreticky by se ještě mohlo změnit.
Děti. Jistě. Děti beze všech pochyb JSOU velkou změnou v životě a životním stylu. Na druhou stranu přeci svatba nezaručuje, že po ní začne partnerčina vagina plivat zástupy dětí. Vše je to o domluvě.

A co znamená svatba pro mě (přeci jen je to můj blog)? Slib. Pokud tomu vztahu někdo věří natolik, že je schopný slíbit, že se bude až do smrti starat o druhého, ať už mu osud přihraje cokoliv (ne, že bych na osud věřila), tak ten člověk, prosím pěkně, má charakter (jinak řečeno – má koule). Aspoň podle mě. Je hrozně jednoduchý s někým chodit, s někým souložit a dokonce s někým žít, pokud toho člověka milujete. Ale pokud odmítáte slíbit věrnost dotyčnému, tak buďme k sobě upřímní. To je pořádně pokrytecká, samolibá a povrchní láska. Láska jen ve slovech. Láska, kdy jeden s druhým rád vede plané řeči, ale pokud jde do tuhého, tak couvne. Taková láska, kdy milujete toho druhého, ale ještě o něco víc milujete sami sebe, ač si to nejspíš nechcete přiznat. Pravdou je, že taková láska nestojí ani za ten cár papíru.

Netvrdím, že by se měli lidé brát po týdenních známostech. Ale s určitým věkem a s určitou dobou spolu strávenou je prostě nějaký postup logický. Stagnace nikdy nic nevyřešila. Pokud vztah zamrzne na jednom místě, je více než pravděpodobné, že jednoho z těch dvou to časem omrzí. K dokonalosti všeho je potřeba vývoj.

Závěrem: Řekněme, že v případě, kdy muž (či žena) i po několika letech zatvrzele odmítá sňatek s osobou, o které tvrdí, že jí miluje nade vše, bych asi zkusila přehodnotit onen vztah,jestli za to skutečně stojí. Protože nejspíš to je jednoduše tak, že se muž (žena) bojí dát falešné slovo. Pravdou ovšem zůstává, že dávat slib, o kterém víte, že ho nemůžete a nechcete splnit je krajně neetické. [/DEFAULTNÍ IMHO]

Jak jsem nikdy nedělala Zagorku

2008-09-28T22:45:00.000-07:00

Tak jsem do toho taky praštila.
Nebudu vyprávět, jak jsem dlouho jsem odolávala, ale nakonec nátlaku okolí podlehla. Jak mě vlastně nikdy nelákalo mít blog, ale když už si ho pořídili všichni, tak jsem se rozhodla nedělat Zagorku a založila si ho taky. Proč? Protože to není pravda.
Popravdě řečeno jsem měla už založených pěkných pár blogů, ale u žádného jsem se nedostala ani k výběru vzhledu, natož, nedejbože k nějakému příspěvku. Dokonce v mém životě (hlavně v pubertě) bylo několik pokusů psát si i obyčejný, klasický, papírový deník. Pravda, 90 % z nich skončilo prvním zápisem a těch zbylých 10 % druhým, obvykle z téhož dne jako první. Zato jsem ale všechny úspěšně ztratila a všechny začínaly "Milý deníčku". Tehdy jsem se opájela představami, že moje myšlenky za 150 let najde nějaké nějaký můj pra pra prapotomek, vydá je knižně a já budu posmrtně autorkou nejprodávanějšího bestselleru. Ale to už mě přešlo, proto to radši cpu jen na internet. Každý ví, že až se někdo vážně odhodlá napsat do vyhledávače Google slovo "Google" tak bude zničen, moje vzpomínky s ním a už nikdy nebudu moci nahlédnout do toho, co mě trápilo, když mi bylo dvacet a věděla jsem o životě prdlajz. Možná to tak bude lepší, asi bych se sama sobě pak musela smát a stálo by mě to nějaké to nezdravé sebevědomí.

Takže, k věci. O čem to tady bude?
Nebudu vám sem psát žádné technické poznatky o tom, jak jsem si koupila tu či jinou vymoženost, vyzkoušela jí a dospěla k závěru, že jí k životu nepotřebuji. Celkem logicky proto, že si technické vymoženosti obvykle nekupuji a taky proto, že i kdybych si jí koupila, tak bych o tom moc psát nemohla, jelikož bych o té věci velmi pravděpodobně prd věděla.
Když takhle chodím ráno do práce a odpoledne zpět, tak to jsou moje malé meditační půlhodinky, kdy poslouchám hudbu a přemýšlím o těch nějvětších blbostech. Právě tehdy se v mé hlavě rodí nejrůznější nápady, vzpomínky a tak vůbec pro ostatní jistě nezajímavé věci, které plánuji dávat sem, ať už o to stojíte nebo ne. Samozřejmě, pokud se mi stane nějaký zážitek, který bude podle mého názoru hodný uveřejnění, tak ho tu asi nejspíš taky potkáte. No prostě všechno, co bych skladovala v hlavě a zabíralo by mi to už tak dost omezený prostor.

Na závěr bych vás požádala, abyste mi drželi palce, aby to tu neskončilo s tímhle příspěvkem. A nebo taky ne, jestli se vám nechce, nebo se vám s tím špatně píše. Stejně by to na výsledek nemělo žádný efekt.